POSTNÍ DOBA – ZAMYŠLENÍ

ZAMYŠLENÍ NAD POSTNÍ DOBOU Z ÚST OTCŮ SALESIÁNŮ

Kristus Pán nám představuje lásku jako sebedarování a službu a s nimi nutně spojené sebeobětování. Člověk si s sebou na věčnost nevezme to, co vlastní, co nashromáždil, nýbrž to, co během pozemského života daroval. Představme si, že bychom zemřeli právě dnes. S vědomím předchozí věty se ohlédněme za svým dosavadním životem a pátrejme po tom, co jsme až dosud darovali. Tak právě tolik si s sebou můžeme vzít na věčnost. 

Někdy se hněváme na svůj život, protože jsme pod nějakým tlakem, nebo jsme se tak rozhodli. Sami jsme si to vybrali. Vybrali jsme si, že nebudeme reálně žít každodenní štěstí. Vybrali jsme si, že se budeme těšit na něco, co snad někdy přijde. Neměli bychom se těšit na budoucnost, ale naopak měli bychom se těšit z dnešního dne, z malých věcí, které nás obklopují a za které bychom měli být vděční. Těšit se jen z toho, že jsme, že žijeme. A naše osudy mohou být naplněny něčím krásným.

A do toho mi rezonují slova Písma, které v tomto období je také zvláštní: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi.“ (Dt 30, 15-16). 

Zkuste napsat jméno člověka, který vám během posledních dní aspoň nějakým způsobem dal pocítit, že vás má rád. Který se vám ozval, který vám něco pěkného napsal, setkal se s vámi. Těch jmen může být i víc. Jména lidí, kteří vám dali pocítit, že to není ztracený čas, kteří vám dali pocítit, že se na vás těší, až vás znovu uvidí, že vás mají rádi….

A kdy jsem byl já takovým člověkem? Komu jsem já sám dal někomu pocítit, že ho potřebuji? Že ho mám rád? Že se na něho těším? Komu jsem se ozval, zavolal, napsal? Abych zmírnil jeho opuštěnost, jeho strach? Možná jsem se někomu chtěl ozvat, a neudělal jsem to… Napište si i tato jména. To jsou ti lidé, kteří vás potřebují. Pro které jste potřební… „Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: „Zde jsem!“

***

Jeden kněz jednou vyprávěl zajímavou příhodu z jedné české dědinky. Přišel do ní za války. Našel ji ještě zachovalou a lidé tu byli věřící. Byl tam jenom jeden otevřená nevěřící, bohatý mlynář. Ten se s svou nevírou neskrýval a otevřeně hlásal: „Člověk se má snažit o to, aby druhým dělal dobře. To je jediné, co má hodnotu. To, co se říká v kostele jsou pohádky.“

Nově jmenovaný farář se s ním pokoušel několikrát diskutovat o víře, ale vždycky to skončilo tam, kde začali. Ale nakonec se dohodli. Duchovní mu řekl: „Stůjte si za svým, ale dělejte to důsledně! Každý den se snažte udělat aspoň nějakou maličkost, která je dobrým skutkem. Na nic jiné nemyslete.“

Možností k tomu bylo za války mnoho. Vždyť lidem chyběla mouka a mlynář hodně riskoval, když jim pomáhal. O víře s farářem už nikdy nemluvili. Ale nikdo neví, jak se to stalo… jednou kněze sám zavolal a k jeho nesmírnému údivu ho požádal, aby ho vyzpovídal. Potom začal chodit pravidelně do kostela a zemřel jako křesťan.

Jak se mohla stát taková změna? Důvod je jednoduchý. Dobré skutky byly živá semínka a přesvědčení v hlavě jen mrtvá nauka. Zvítězil život. Kdy vnímáte, že ve vašem životě vládnou mrtvá přesvědčení? Kdy chcete svými logickými úvahami a přesvědčováním život spoutat? Ale možná dnes chce ve vás zvítězit život…

***

Jeden mnich žil v klášteře a neustále ho ovládal hněv. Tak si řekl: „Odejdu, budu v samotě a když nebudu mít s nikým nic společného a budu žít v tichu, moje vášeň přestane.“ Odešel a usadil se v jeskyni sám. Jednoho dne naplnil láhev vodou, položil ji na zem a najednou se převrhla. Tak ji vzal, podruhé ji naplnil, ale znovu se převrátila. Naplnil ji potřetí a… ona zase spadla. V hněvu ji chytil a rozbil ji. Uvědomil si, co udělal a pochopil, že démon ho oklamal.

V duchu si řekl: „Podívej, žiju sám a i tak jsem podlehl hněvu. Tak se vrátím do kláštera. Konec konců, člověk musí všude bojovat a všude potřebuje vytrvalost a Boží pomoc.“  A vrátil se do svého kláštera. Jak lehce propadáme závislostem, většinou je za nimi dobře ukrytý hněv. Hněv, před kterým utíkáme. Utíkáme do něčeho příjemnějšího. 

***

Jak velkou lásku k nám má dobrý Bůh! Jak moc touží po našem štěstí! Jak moc nás touží zahrnout všemi svými dary! Jak moc nás zve být k sobě dobrými, když on je tak dobrý k nám! Jaký soucit k nám má Bůh, ačkoli na něho tak lehko zapomínáme… A jací jsme častokrát krutí k sobě i k našim bližním! A on nás nepřestává a nikdy nepřestane zahrnovat svým milosrdenstvím, abychom i my, díky jeho soucitu, měli sílu být milosrdní.

„Chválím tě, Otče můj, za touhu po pravdě, kterou jsi mi vložil do srdce. Nedá se zaslepit planými sliby, primitivními hesly ani prázdnými frázemi. Prosím tě, Otče můj, aby ses spolu se mnou podíval na pravdu mého života, na všechno správné i nesprávné, na všechno pravdivé i mylné, na všechno naplněné i prázdné. Důvěřuji ti, Otče můj, že přijdeš do mého života, že svým světlem ozáříš moji temnotu a že se staneš mou Pravdou, která utiší každou moji touhu. Amen.“ (Dörte Schrômges).