Slavnost Nanebevzetí Panny Marie s tělem i duší do nebeské slávy,je jistě zcela zvláštní výsadou, které se Matce Boží dostalo. Její panenské tělo bylo od počátku Vtělení posvěceno, a tak jako Vtělením nebylo porušeno, nemohlo být porušeno ani lidskou smrtí.

Maria byla prosta dědičného hříchu, plná Boží milosti, Chrámem Ducha svatého, tedy zcela patřila Bohu, v početí, životě, v okamžiku smrti i po ní. Bůh učinil v Marii i na Marii velké a podivuhodné věci.

Marii si vyvolil, Marii posvětil a na ní se také dokonale oslavil. Proto si Maria ve svém chvalozpěvu Magnificat, může dovolit říci ta krásná slova: „ Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení.“

15. srpna slavíme jedinečný konec nejneobyčejnějšího života, jaký kdy člověk žil. Maria vynikala nad všechny lidi, protože ve všem absolutně důvěřovala Bohu. Třebaže její život i život jejího Syna byly jakoby předurčeny,  Maria nepřestávala aktivně říkat Bohu své „ano“. A Církev o ni vyhlásila, že za odměnu za takovouto neochvějnou a pokornou víru byla vzata celá, s tělem i duší, do nebe. 

Jedna mariánská pohádka hovoří o tom, že Panna Maria dostává z celého světa nespočetné množství dopisů. Téměř každý dopis obsahoval nějakou žádost. Zvědaví andělé jednou otevřeli tyto dopisy a byli velmi překvapení, nebo všechny dopisy obsahovaly jen pozemské přání: Maria uzdrav mě… vrať zdraví mému synovi… pomoz mi, abych našel práci… osvoboď nás od válek… hladu.

Andělé se sami sebe ptali: je možné, aby lidé na zemi prosili jen o pozemské hodnoty? Když Panna Maria přečetla ostatní dopisy, dala pokyn andělům jak mají postupovat. Nakonec našla jeden jednoduchý dopis, který přečetla s velkou pozorností, nebo v něm byla jednoduchá a krásna prosba:

Blahoslavená Panno, prosím tě jen o jedno: dej, abych byla ze dne na den stále více podobná tvému Synovi. Po přečtení tohoto dopisu se na tváři Panny Marie objevily slzy. A andělům řekla: „Na tento dopis chci odpovědět já.“ 

Vzpomínal jeden – dnes už zemřelý – kněz P. Alois Pekárek, jak v rakouském poutním místě Maria Zell v jedné kapli dlouhé roky byla taková zvláštní věc:

Bylo v ní 13 svící – každá za jednu zem za „železnou oponou“ a prosily Matku Boží o pomoc. Byla mezi nimi i jedna svíce – silnější než paškál, omotaná ostnatým drátem, tak jako byla tím ostnatým drátem omotaná naše vlast. A na té svíci byl nápis: „Maria, zachraň Československo!“

Vzpomínal ten kněz, jak v r. 1990 jel se svojí farností právě tam – do Maria Zell. A když tam přijeli, tak už tam byla jiná svíce: Svíce omotaná trikolorou, tzn. stužkou s našimi národními barvami, a na ní nápis: MAGNIFIKAT – Velebí má duše Pána.

Drazí bratři a sestry! Panna Maria vzatá do nebe se od nás nevzdálila, ale zůstává při nás ještě blíž a její světlo se odráží v našich životech a v dějinách celého lidstva. Oslnění nebeským jasem Vykupitelovy Matky, běžme s důvěrou za tou, která se na nás dívá z výsosti a ochraňuje nás. Všichni potřebujeme její pomoc a útěchu, když čelíme zkouškám a každodenním výzvám, potřebujeme ji cítit jako matku a sestru v konkrétních situacích naší existence.

A abychom mohli v tomto duchu prožít každý den, následujme ji na cestě poslušnosti ke Kristu a v obětavé službě bližním. Toto je jediný způsob, jak můžeme už zde, na naší pozemské pouti zakusit pokoj a radost, kterou v plnosti prožívá ten, kdo dosáhne cíl nesmrtelného ráje. 

Zpívejme tedy Matce Boží krásné poutní písně a zpívejme je svým životem i zítra, za týden, za rok, po celý náš život; učiňme ho hezčím a lidštějším, dokud ho nezavršíme tam, kam nás předešla naše matka – Nanebevzatá Panna Maria!