VÁNOCE

Výzva a ujištění „Nebojte se!“ je základním poselstvím Vánoc. Strach provází každého z nás. Ale  „anděl pastýřům u Betléma řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechen lid. Dnes se narodil Spasitel, Kristus’“ (Lk 2,10).

Sám Ježíš pak později opakuje svým učedníkům: „Nebojte se!“ Kristus totiž přišel na svět, aby z nás sňal strach a úzkost. Abychom žili pod vládou světla, a ne pod vládou tmy.

Kristus přišel na svět proto, aby z nás sňal strach a úzkost

Strach nás provází celý život: Co bude zítra? Co budeme dělat? Co nestihneme? Co o nás řeknou ostatní? Co se stane? Lidé trpí úzkostí a strachem – je to diagnóza světa.

Kdyby nebylo strachu, nebyly by války, násilí ani zlo. Vnitřně vyrovnaný člověk ale slabšímu nikdy neubližuje. „Anděl pastýřům u Betléma řekl: ‘Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus’“ (Lk 2,10).

Toto „Nebojte se“ zaznělo hned při narození Ježíše. Ten později několikrát opakuje svým učedníkům: „Nebojte se!“ Kristus přišel právě proto na svět, aby z nás sňal strach a úzkost. Abychom žili pod vládou světla, a ne pod vládou tmy.

Nemám se čeho bát,  jsem Boží dítě

Papež Jan Pavel II., který pocházel z komunisty ovládaného Polska, si vzal jako programové prohlášení heslo „Nebojte se!“. Díky němu zvěstoval naději a dodával sílu milionům věřících křesťanů, kteří trpěli pod vládou různých totalit. A totalita nemusí být jen politická!

Podívejme se, jak vzpomínal na jedny svoje Vánoce nejznámější a největší operetní zpěvák Luciano Pavarotti. „Měl jsem 40 let. Byl jsem bohatý, slavný, na vrcholu popularity.

Množství práce a velký úspěch mi však zruinovali duši. Dosáhl jsem všeho, co se dá, ale vyvolávalo to ve mně pocit znudění a nechuti. V rodině jsem si dokonce přestal rozumět se ženou a dcerami.

Dne 22. prosince 1975 jsem se vracel letadlem z Ameriky do Itálie. Byl jsem pohroužený do svých myšlenek. Už jsme měli přistávat, když pilot ohlásil, že je mlha a nemůže přistát. Udělal ještě několik okruhů a pokusil se o přistání. Nepřistál však přesně.

Když se letadlo dotklo nerovného terénu, křídlo se nachýlilo a zlomilo se napůl. Jeden z motorů vyletěl jako z praku a druhý také odpadl. Letadlo pokračovalo ve svém šíleném běhu, strašně nadskakujíc.

Když se konec křídla dotkl země, letadlo se otočilo kolem vlastní osy a rozlomilo se na dvě části. Uvnitř panoval chaos. Lidé křičeli, plakali, volali o pomoc. Té noci, když jsem byl už konečně doma u rodiny, pochopil jsem, jak pěkný a cenný je život.

Všechno se mi najednou stalo důležité: opálené dřevo v ohradě, psi, kteří skákali kolem mě, starý oblek, každý kout mého domu. Nemohl jsem zamhouřit oka. Chodil jsem po místnostech svého domu a díval se na spící dcery.

Nuda a napětí, které mě už celé měsíce tížily, úplně zmizely. Následujících několik dní dovolené jsem prožíval v euforii dítěte. Pomáhal jsem doma dělat jesličky a poslouchání koled mě nutilo k pláči. Spolu s betlémskou bídou jsem začal svůj druhý život.“

Ano, takový bývá často náš lidský život. Musí se něco stát, a až pak si uvědomíme, co všechno máme nebo co jsme ztratili. Proto nemá pravdu známý psychoanalytik Sigmund Freud, jemuž vděčíme za některé poznatky o hlubinách duše, že člověk se obrací k Bohu jen proto, že žije ve tmě a neštěstí. To není pravda, člověk se obrací k Bohu, protože mu vždy má za co děkovat.

Vždy se má z čeho těšit. A Ježíš osvěcuje náš život, abychom viděli, co všechno jsme od Boha dostali. Vždy budou mezi námi nespokojení lidé. Děkujme Ježíšovi, že nás chce učinit trvale spokojenými a šťastnými. Radujme se z toho, co máme, a pomáhejme i jiným otvírat oči a srdce, aby viděli, čím je Bůh obdaroval.