SVATÝ TÝDEN

Svatý týden tvoří vrchol církevního roku. Připomínáme si v něm události, ze kterých vyplývá smysl a cíl veškerých lidských dějin – Ježíšovo utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

KVĚTNÁ NEDĚLE

Vzpomínáme na den, kdy Ježíš slavným způsobem vjel do Jeruzaléma a zveřejnil tak svoje mesiášské poslání. Velké množství lidí mu vyšlo naproti, mávalo ratolestmi a volali: „Hosana – sláva -Synu Davidovu!…“

Tak také křesťané vycházejí naproti Kristu se svěcenými ratolestmi. Vyjadřují tak ochotu zemřít tomu, co není Boží, aby to, co Boží je, v nás zvítězilo.

 

ZELENÝ ČTVRTEK

V tento den si připomínáme den ustanovení Nejsvětější svátosti a ustanovení kněžství. V liturgii se objevuje obřad mytí nohou. Je to vnější vyjádření rozhodnutí napodobovat Kristovu pokoru a ducha služebné lásky bez ohraničení.

Zeleným čtvrtkem začíná vrchol Velikonoc tzv. velikonoční triduum (třídení).  Na Zelený čtvrtek se připomínají dvě hlavní události:

  1. Ježíšova večeře na rozloučenou („poslední večeře“), při níž myje apoštolům nohy, ustanovuje eucharistii a zároveň je zrazen od Jidáše
  2. Ježíšova modlitba v Getsemanské zahradě a jeho zajetí
  3. Na Zelený čtvrtek se konají dvoje liturgické obřady: dopoledne v katedrálách, večer pak v jednotlivých farních kostelech:
    1. Dopoledne na Zelený čtvrtek se v katedrálách setkávají kněží se svými biskupy a obnovují své kněžské sliby. Zároveň se světí posvátné oleje, které se používají po celý rok při udílení svátostí.
    2. Večerní obřad vyjadřuje dvě hlavní události: Ježíšovu večeři na rozloučenou, při níž myje apoštolům nohy a ustanovuje tajemství eucharistie. Zároveň je zrazen od Jidáše.  Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě a jeho zajetí…

 

VELKÝ PÁTEK

Těžko lze lidskými slovy vyjádřit jeho otřesnost: Smrt Božího Syna, způsobená lidmi, ale i jeho útěšnost: naše vykoupení. 

Nepatrným projevem naší účasti na Kristově utrpení je náš dnešní půst. Na začátku obřadů padá kněz před oltářem na tvář, aby tak vyjádřil náš zármutek nad Kristovým utrpením, ale i naši ochotu nést životní kříže a tak Ježíše následovat. 

„Dokonáno jest“ – Otče, splnil jsem svůj úkol, své poslání a dospěl jsem k cíli. Ukřižování – láska až k smrti, pro nás tak nepochopitelná.

„Naší jedinou chloubou je Ježíšův kříž, v něm je naše naděje, život i vzkříšení, skrze něj jsme zachráněni a vysvobozeni.“

 

BÍLÁ SOBOTA

Ztracené naděje. Mrtvé tělo leží pohřbeno s mnohými (falešnými) očekáváními. 

Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den konfrontováni s tvrdou realitou Ježíšovy smrti. Byli plni nejistoty a jistě i zoufalství, protože prožili těžkou desiluzi a nevěděli, co si dál počít.

Na Bílou sobotu se nekonají žádné bohoslužby. Až po západu slunce (tj. na Bílou sobotu večer) začíná velikonoční noc (vigilie), a tím začíná slavnost Kristova vzkříšení. Název Bílá sobota pravděpodobně pochází od bílých křestních rouch křtěnců, kteří přijali křest právě o Velikonoční noci (vigilii).

 

VELKÁ NOC, VELIKONOČNÍ VIGILIE

Liturgie začíná svěcením ohně a svíce, které jsou symbolem zmrtvýchvstalého Krista, vítěze nad smrtí a nad temnotami zla. Křesťan, který je včleněn do Krista – světla, se ovšem stává také celou svou bytostí pramenem světla pro ostatní.

Při liturgii slova rozjímáme o velikých a obdivuhodných činech, které Bůh vykonal od počátku světa, aby připravil a uskutečnil naši záchranu – spásu.

Při liturgii křtu obnovujeme svůj křest, při kterém jsme se sjednotili s Kristem, vstali jsme do nového života a se svící – světlem v ruce si uvědomujeme poslání, které z toho plyne.

Při eucharistické liturgii tvoříme rodinu dětí Božích kolem jednoho stolu. Abychom se mohli rozvíjet, růst, potřebujeme výživu. Jsou jimi Tělo a krev velikonočního Beránka – Krista. Eucharistie je nám pokrmem na cestě až k branám věčnosti, k branám našeho Domova.

BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ

Vzkříšený Kristus nese zdraví a pokoj každému člověku, který je ochoten se mu odevzdat. Nemocné lidstvo nemá většího lékaře. On uzdravuje nemoci, které narušují náš vztah s Bohem i s lidmi. On zaceluje i jizvy, které zanechává náš hřích, i hřích druhých, v našich srdcích.

Vychází z hrobu proto, aby nám otevřel cestu k věčnému a plnému životu. Hrob nemohl být překážkou pro postup Boží spásy, záchrany! Na světě není takového „balvanu“, který by Boží láska nemohla odvalit.

„Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a neumře navěky, praví Kristus.“

(Jan 11,25)
„Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, je klamná naše zvěst a klamná je i naše víra.“

(1Kor 15,14)
„Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli.“

(1Kor 15,20)
„Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí i nás.“

(1 Kor 6,14)
„Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“

(srov. Řím 8,11)

Máme před sebou zavrženého Ježíše,
který se ujímá těch, kdo ho zavrhují.
„Otče odpusť jim, protože nevědí, co činí!“
Nepřibíjej ty, kteří mne přibili!
Nezamítej ty, kteří mne odmítli!
Dej, ať jejich poslední slovo není tvé poslední slovo o nich!
Nevydávej je jejich vlastní nelidskosti, té, s jakou se obrátili proti mně!
Nezatracuj je, jako zatratili mne.
Dej, ať rozhodnutí, které člověk vynesl proti vlastnímu životu, není poslední rozhodnutí, k němuž v životě lidstva došlo!
Z této přímluvy ukřižovaného žije lidstvo až do dnešního dne.