SVATÍ MĚSÍCE

SV. LEV IX., 19. dubna

připomínka, papež

Patron: varhaníků a hudebníků

Atributy: kniha, model kostela, ornát, papež s vousem

Narodil se 21.6. 1002 v Egisheimu v Alsasku ve Francii, v hraběcí rodině a dostal jméno Bruno. Od pěti let byl vychováván s dalšími šlechtickými syny v katedrální škole toulského biskupa Bertolda. Při rozhodování o povolání si zvolil přípravu na kněžství. Byl jmenován toulským kanovníkem, přijal jáhenské svěcení a byl poslán ke dvoru císaře Konráda. Stal se císařovým důvěrníkem a provázel ho v roce 1025 do Itálie.

V dalším roce po smrti toulského biskupa Heřmana byl ve 24 letech vybrán na jeho místo. Císař ho odrazoval od převzetí chudého biskupství, ale on právě po něm projevil touhu. V Toulu jako horlivý pastýř působil biskup Bruno 22 let. Měl reformního ducha a snažil se do klášterů zavádět clunyjskou kázeň, byl neohroženým obhájcem klášterů proti panstvu. 

Po smrti papeže Damase II. bylo římské poselstvo prosit v Německu císaře o návrh nového papeže. Císař Jindřich III. svolal říšský sněm do Wormsu a tam byl biskup Bruno žádán, aby tuto hodnost přijal. Po třech dnech rozmýšlení a modliteb ji přijal pod podmínkou, že bude řádně zvolen i v Římě.

Do Říma došel jako poutník s pěti přáteli, mezi nimiž byl mladý Hildebrand, pozdější Řehoř VII.. Bos a v modlitbě stanul u brány do římské čtvrti Leoniny, kde byl uvítán jako apoštol. Volba byla jednomyslná a 12.2. 1049 nastoupil Bruno jako Lev IX. na Petrův stolec.

Papež žil ve velké chudobě, odprodal i své šatstvo, lateránské služebnictvo odešlo, protože nebylo čím ho platit. Obsah církevní pokladny si odnesli Tuskulští. V Římě byla nezaměstnanost a veliká bída. Papež, který ji sdílel a žil příkladný život s apoštolskou horlivostí, byl obdivován. Lev IX. velmi pozvedl vážnost apoštolského stolce, který byl dál považován za zřídlo pravé církevní obnovy.

V předtuše blízké smrti si dal připravit vedle hrobu Řehoře Velikého rakev, kterou sám posvětil, nechal se zaopatřit svátostmi a skonal na lehátku před oltářem sv. Petra ve tři hodiny odpoledne. V té chvíli se prý sám rozezvučel svatopetrský zvon a lidé říkali, že zemřel světec. Církev vedl pět let a tři a půl měsíce. Zemřel v roce, kdy za účasti jeho legátů došlo k roztržce s východní církví.

MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, Tys postavil svatého Leva IX. do čela své církve, aby jí sloužil slovem i příkladem; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

SV. ANEŽKA, 20. dubna

připomínka, abatyše

Pocházela z Monte Pulciáno v Itálii. Poblíž Trasimenského jezera jihovýchodně od Sieny v Toskánsku se roku 1274 narodila bohatým a zbožným rodičům. Anežka byla tichá, skromná a ráda slýchala opakované vyprávění o Boží lásce. Když jí maminka asi v šesti letech vyprávěla o řeholnicích, zatoužila žít zasvěceným životem také.

V devíti letech ji rodiče dali na výchovu do dominikánského kláštera, kde ji svěřili řeholnici Markétě. Pokora, poslušnost, zbožnost a láska malé Anežky byly příčinou její obliby u řeholnic.

Brzy si vyprosila, aby nebyla brána jen jako chovanka, ale mohla žít jakoby byla už členkou řádu. Ochotně konala vše uložené a z lásky ke Kristu se cvičila v sebezapírání. Velkou roli v jejím životě hrála úcta k Panně Marii. 

Když přišla žádost z nově založeného kláštera v Proceně, v hrabství Orvietském, o poslání zkušené řeholnice za matku představenou a byla vybrána sestra Markéta, vyžádala si Anežku za pomocnici. Obě se zasloužily o to, že klášteru v Proceně se dostalo výsad opatství. Po jednání s papežem Mikulášem se výjimečně stala představenou kláštera šestnáctiletá Anežka. Všestranně se snažila o růst v dokonalosti, žila velmi asketicky jen o chlebu a vodě, spávala na holé zemi a pod hlavu si dávala kámen. 

Již za svého života konala mnohé divy, k nimž patří obrácení 30 let zatvrzelého hříšníka i náhlé navrácení zraku jedné mladší řeholnici. Po smrti byla oslavena zázraky. Za svatou byla prohlášena r. 1726 Benediktem XIII

SV. ANSELM, 21. dubna

nezávazná památka, učitel církve

Atributy: berla, kniha, loď, mnich, pero

Narodil se roku 1033 v Aostě v Piemontsku v zámožné rodině. Matka Ermenberga ho velmi dobře vychovávala, ale brzy zemřela a k drsnějšímu otci Gundulfovi Anselm nepřilnul. Otcovy časté výčitky a hněv byly překážkou v synově výchově a ten v 16ti letech odešel z domova přes hory do Francie a tři roky se tam bezcílně potuloval. 

Přemýšlel o náplni svého života a snad vědom si svého nadání, rozhodl se studovat v benediktinském opatství v Beku v Normandii. Začal pilně studovat a tím se mu vybavily i základy, kterým ho učila zbožná matka, a dovršilo se jeho obrácení.

Po smrti svého otce se navždy zřekl marností, které nabízí svět, zděděné jmění použil na dobročinné skutky a ve 27 letech přijal řeholní roucho sv. Benedikta.

Jako mnich vynikal ve zbožném i asketickém životě a horlivě pokračoval ve studiu. Stal se převorem v Beku. Řeholníky vedl s pokorou, trpělivostí, mírností a dobrotou. Dbal řeholních pravidel, postil se, přes den učil na škole a noční čas dělil mezi modlitbu, bádání, psaní učených knih a spánek, kterému věnoval velmi málo času. Často rozjímal před Ukřižovaným, s lítostí nad tím, jak je urážen. Nenáviděl hřích a měl ve velké úctě Pannu Marii. O nemocné řeholníky otcovsky pečoval.

Bohovědu spojil s učením starých řeckých mudrců a položil základ filosofické scholastické soustavě. Dle něj bylo třeba nejdříve mít pevnou víru v to, co Bůh zjevil a co učí Církev a pak se teprve pouštět do vědy. Opíral se o zásadu: „Věřím, abych porozuměl.“ Spisovatelskou činností získal věhlas, takže se o něj zajímali i papežové a vladaři a mnozí ho prosili o radu. Jeho spisy byly přepisovány po celé Evropě.

V r. 1078 byl zvolen opatem. Pokud mu zdraví dovolovalo, setrvával ve velké horlivosti. Ke konci života již ale nebyl schopen ani sloužit mši svatou, nechával se na ni jen donášet do chrámu. Ve svatém týdnu, položen na žíněné roucho posypané popelem, zemřel ve věku 76 let.

MODLITBA

Bože Tys dal svatému biskupovi Anselmovi schopnost pronikat do hlubin Tvé moudrosti a vyučovat druhé; přispěj na pomoc i nám, abychom vedeni světlem víry přijímali s radostí v srdci pravdy, které nám zjevuješ. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. EPIPODIUS, 22. dubna

připomínka, mučedník

Pocházel z Lyonu ve Francii a společně s Alexandrem, se v době krvavého pronásledování za vlády Marka Aurelia ukrývali u zbožné vdovy Lucie ve vesnici blízko Lyonu. Náměstek císaře, působící v Lyonu, se chtěl chlubit vyhlazením všech křesťanů toho města. Dával je mučit, vraždit a aby ani stopy po nich nezůstalo nechal ještě jejich těla spalovat a popel nařídil házet do řeky.

Epipodius se s Alexandrem seznámil v lyonské škole a oba křesťanští studenti se stali nerozlučnými přáteli. Modlili se spolu a vzájemně se povzbuzovali k hlubšímu životu z víry. Byli urozeného stavu, ale žili střídmě, čistě a prokazovali dobročinnost vůči potřebným. U vdovy Lucie se připravovali na případnou mučednickou smrt. Brzy byli vyslíděni a odvedeni do žaláře.

Po třech dnech byli s rukama svázanýma na zádech postaveni před veřejný soud. Když se oba veřejně přihlásili ke Kristu, soudce jim vytkl opovážlivost a připomněl, že v Lyonu jsou již křesťané ohněm, mečem a dravou zvěří vyhubeni. 

Epipodius byl natažen na skřipec a hrozně mučen. Lidu bylo prý mučení zdlouhavé a žádali jeho vydání ke kamenování, jenže vladař, z obav z výtržností nevázané lůzy, nařídil jeho popravu mečem.

Alexandr byl prý umučen až o dva dny později a tak jeho památka je až 24.4. Těla obou mučedníků prý křesťané v noci unesli a tajně pohřbili v jeskyni blízkého lesa a jejich hrob byl od Boha oslaven zázraky. Za moru v Lyonu bylo na přímluvu těchto světců prý uzdraveno více nemocných. 

MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, Tys posiloval svatého Epipodia, aby o Tobě podal svědectví a byl ochoten pro víru v Tebe vydat i svůj život. Na jeho přímluvu dej i nám sílu, abychom z lásky k Tobě snášeli všechny obtíže a usilovně dbali o svou duši, abychom došli k Tobě, jedinému zdroji života. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. VOJTĚCH, 23. dubna

svátek, biskup a mučedník

Patron: Čech

Atributy: biskup, déšť, kopí, orel, oštěpy, štít, veslo

Narodil se na hradě Libici asi roku 956. Byl z rodu Slavníkovců, kteří vládli na větší části území dnešních východních Čech. Vojtěch jako chlapec těžce onemocněl a když po prosbách k P. Marii z nebezpečí vyvázl, otec přislíbil, že z něj vychová kněze.

Vojtěch studoval 9 let v Magdeburku, kde přijal asi v 16ti letech při biřmování jméno Adalbert po misionáři a arcibiskupu, který mu byl vzorem a otcovským přítelem. Roku 981 se vrátil z Magdeburku do Čech a v pražské katedrále vykonával podjáhenskou službu.

Byl nadprůměrně vzdělaný, s hlubokou vírou a lidským cítěním. Bolelo ho, že v Čechách je náboženský život značně vzdálen křesťanskému ideálu. Brzy na to, asi ve 26 letech, 19.1.982 byl Vojtěch na levohradském hradisku zvolen za biskupa. Stalo se to na přemyslovské půdě, kde stál první křesťanský chrám sv. Klementa v Čechách, zbudovaný Bořivojem I..

Vojtěch biskupský úřad přijal s velkým zdráháním. Jeho diecéze prý zabírala celé Čechy, Moravu, Slezsko, jižní část Polska i Slovensko. Nejprve musel do Itálie, protože vedle svěcení měl získat souhlas hlavy západního křesťanstva, římského císaře, udílený ve formě tzv. investitury, odevzdání odznaků. Ve Veroně byl vysvěcen r. 982 a tam také od římského císaře Otty II. svůj úřad oficiálně přijal.

Biskupských povinností se Vojtěch ujal se značnou důsledností a s mladickým zápalem se pustil do duchovní i sociální obnovy své diecéze. Přitom žil asketicky a s chudými se dělil i o svou stravu. Dle legendy svůj příjem dělil na čtyři díly, čtvrtinu si ponechával na své výdaje, další část na zkrášlení chrámu, třetí na výživu kanovníků a čtvrtinu rozdal chudým.

Vojtěch se kvůli nepříznivé situaci s Boleslavem II. a pro neposlušnost lidu odebral s nejmladším bratrem Radimem do Říma žádat papeže Jana XV. o osvobození od svěřeného úřadu. Po papežově souhlasu s odstoupením v roce 989 vstoupili Vojtěch s Radimem do benediktinského kláštera. Krátce pobyli v Monte Cassinu a žili pak jako prostí mniši v modlitbě, práci a pokání v klášteře sv. Bonifáce a Alexia na Aventinu v Římě. V dubnu 990 tam složili řeholní sliby.

Během tří let po odchodu Vojtěcha se úroveň náboženského života značně zhoršila a mohučský arcibiskup žádal papeže, aby Vojtěcha poslal zpět do Prahy. Velmoži s Boleslavem II. zároveň slíbili, že se k němu budou chovat lépe a žít křesťanštěji.

Vojtěch se vrátil se 12ti římskými řeholníky, kteří pak žili v břevnovském klášteře, založeném pro ně Boleslavem II., který Vojtěcha osobně přivítal. Vojtěchovi se v zemi zřejmě nepodařilo získat potřebnou důvěru a napětí mezi ním a šlechtou se znovu zostřovalo a to zvláště poté co Boleslav II., stižen mozkovou příhodou, svěřil dočasně vládu svému synovi Boleslavu Ryšavému a několika českým pánům. 

V květnu 996 byl v Římě korunován za císaře mladý německý panovník Otto III., který s Vojtěchem navázal užší přátelství a obdivoval jeho učenost, upřímnou zbožnost i přísný život. Papežem se v tom roce stal císařův příbuzný Řehoř V.. Ten Vojtěcha poslal zpět do Prahy a on poslušně šel, ale předem si vyžádal dovolení, aby, pokud ho Češi nepřijmou, směl jít hlásat evangelium k pohanům.

Po třetím návratu do Čech narazil Vojtěch na nesmiřitelné nepřátelství. Za jeho pobytu v Římě 28.9. 995 nepřátelští velmoži vyvraždili na hradě Libici slavníkovský rod, z něhož zůstal jen on s Radimem, protože byli v Římě. Vrahové měli mocného ochránce v českém panovníkovi.

Vojtěch, v doprovodu Radima, proto zamířil do Polska a tam byl hostem Boleslava Chrabrého. Ten pak poslal do Prahy poselstvo se žádostí, aby přijali svého biskupa. Češi však odmítli a proto mohl Vojtěch odejít do pohanských krajů severního Polska.

Odešel tedy šířit evangelium na území dnešního Gdaňska, kde dosahoval požehnaných úspěchů. Pak přešel k sousedním pohanským Prusům. Tam, poblíž Královce, omylem vstoupil na tzv. Romovské pole, které měli pohané za posvátné. Ti se přihnali, udeřili ho prý nejprve veslem, pak ho probodali oštěpy a nakonec jeho useknutou hlavu narazili na kůl.

Polský panovník Boleslav Chrabrý Vojtěchovo tělo získal a pochoval v Hnězdně. Papež Silvestr II. tam u jeho hrobu založil r. 1000 arcibiskupské sídlo. Stalo se tak na Boleslavovo přání a pod patronací císaře Otty III.. Prvním arcibiskupem se tam stal Vojtěchův bratr Radim, řeholním jménem Gaudencius. Silvestrem II. byl Vojtěch svatořečen již dva roky po své mučednické smrti.

K úctě sv. Vojtěcha v Polsku, Německu a Římě se přidaly i Čechy. Jejich panovník Břetislav I. však příliš svérázným způsobem. Při vojenské výpravě v roce 1039 ukořistil tělesné ostatky sv. Vojtěcha a dopravil je do Prahy. 

MODLITBA

Bože, Tys naplnil svatého biskupa Vojtěcha touhou po spáse duší a posiloval ho, aby svou věrnost potvrdil mučednickou smrtí; na jeho přímluvu pomáhej biskupům a kněžím, aby svědomitě konali svou službu, a lid, který jsi jim svěřil, posiluj, ať ochotně kráčí cestou, kterou ho jeho pastýři vedou. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. JIŘÍ, 24. dubna

nezávazná památka, mučedník

Patron: rytířských řádů a skautů, vojáků, jezdců

Atributy: drak, kolo, korouhev, kůň, rytíř

Jeho původ se klade do Kappadokie na území dnešního Turecka. Někteří se ale domnívají, že by zemí jeho původu mohla být Gruzie, jež má spojitost s jeho jménem Georgius. Matka s Jiřím se přestěhovala do Palestiny a tam se stal vojákem.

Podle legendárních životopisů mohl dosáhnout hodnosti plukovníka v Diokleciánově vojsku. Když začalo pronásledování křesťanů, rozdal prý své jmění chudým a pak vystoupil jako neohrožený vyznavač Kristův na obranu křesťanů. Odtud jeho symbolické vyobrazení – boj s drakem, o kterém píše velká většina legend o sv. Jiří. Dívku, kterou na obrázcích zachraňuje, někteří považují za symbol jeho duše či za křesťanství. 

O konci jeho života bývá uváděno, že císař ho chtěl mučením přimět k modloslužbě a proto mu ve vězení dali nejdříve nohy do klády a ležícímu na zádech položili na prsa těžký kámen. Pro svou pevnost v přesvědčení byl Jiří další den mučen kolem s hřeby, které otáčením kola drásaly jeho tělo. Pak byl prý hozen do nehašeného vápna a nato bičován. To vše přivedlo prý k víře Diokleciánovu manželku Alexandru a Jiřímu byla pak useknuta hlava. Zároveň byla sťata i Alexandra.

Dle nejznámější smyšlené pověsti z „Legendy aurea“ začíná jeho život v Kappadokii, kde se stal vojákem a pak tribunem římského vojska za Diokleciána. V oné době trápil zemi Silena svým dechem drak žijící v jezeře, jemuž byly předkládány denně dvě ovce a později lidské oběti vybírané losem.

Když los padl na princeznu, byla mu přivedena jako nevěsta, ale dřív, než se jí drak mohl dotknout, Jiří do něj vbodl své kopí a pak ho na princeznině pásu dovedl do města před lid a krále, aby ho před jejich očima zabil. Za odměnu žádal křest 15.000 osob. Pak pokračoval v cestě. V roce 305 byl pronásledovateli křesťanství zajat a umučen jak již psáno.

Pohřben byl v Lyddě a jeho hrob se stal cílem poutníků a místem zázračných uzdravení. Ve IV. a V. století se jeho uctívání rozšířilo mimo Palestinu i v Sýrii, Gruzii, Arménii, Egyptě a v Etiopii. Úctu k sv. Jiří rozšířili po Evropě nejvíc křižáci. 

MODLITBA

Bože, Tys posiloval svatého Jiří, aby následoval Tvého Syna v jeho utrpení a byl připraven pomáhat slabým a trpícím; ať pomáhá i nám v naší slabosti. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

SV. MAREK, 25. dubna

svátek, evangelista a mučedník

Patron: Benátek, notářů, stavebních dělníků, zedníků, sklenářů, košíkářů, malířů na skle, písařů

Atributy: kniha, lev

Byl mladším příbuzným apoštola Barnabáše. Marek či Marcus bylo jeho pozdější římské jméno, původní hebrejské bylo Jan. Přidal se k učedníkům Ježíšovým, kteří se scházeli v domě jeho ovdovělé matky Marie. K němu zamířil apoštol Petr po svém vysvobození ze žaláře.

Po seslání Ducha svatého byl apoštolem Petrem pokřtěn a možná, proto nebo že byl delší čas jeho pomocníkem, ho Petr nazval svým synem (viz 1 Pt 5,13). V zapojení do apoštolské služby můžeme Marka sledovat asi od roku 44, kdy Pavel s Barnabášem vraceje se z Jeruzaléma do Antiochie, vzali jej sebou (Sk 12,25).

Odtud se vydali na apoštolskou cestu na Kypr se zastávkou v Salemině a Marek šel s nimi jako pomocník (viz Sk 13,5). Z Kypru se plavili do Pamfýlie na maloasijské pevnině. Tam se od nich Marek oddělil a vrátil se do Jeruzaléma (Sk 13,13). 

Některými starokřesťanskými spisovateli byl Marek označen nejen za Petrova pomocníka, ale i tlumočníka, který napsal evangelium. Prakticky šlo o Petrova kázání, sepsaná k snazšímu zapamatování, na žádost Římanů.

Toto evangelium zároveň nese jakoby Petrovo Imprimatur, protože mu je Marek dával k schválení. Evangelium začíná vyprávěním o kázání Jana Křtitele na poušti, která bývá považována za „domov lvů“. Proto je Marek symbolicky zobrazován se lvem, někdy s okřídleným.  

Z Říma se Marek po r. 50 odebral do hlavního města Egypta Alexandrie, kde založil křesťanskou obec, kterou spravoval jako biskup. Asi v roce 63 znovu přicestoval do Říma a pomáhal Petrovi a Pavlovi až do jejich smrti. Pak se vrátil zpět do Alexandrie, kde ho o velikonocích čekala mučednická smrt.

Při bohoslužbě byl přepaden zástupem pohanů, kteří mu hodili provaz na hrdlo a smýkali ho ulicemi po hrbolatých cestách, dokud neskonal. Legenda vypráví, že když zemřel, přihnala se bouře s kroupami a jen díky jí se podařilo věřícím unést a důstojně pochovat Markovo tělo.

Bylo to za vlády římského císaře Trajána, panujícího v letech 98-117. Zprvu byl prý pohřben v obci Bucoli, k níž ho vrahové na provaze dotáhli, a později v městě Canopo. Na obou místech byly nad hroby zbudovány kostely a jsou historickými doklady doloženy. Do roku 828 se klade přenesení Markových ostatků do Benátek. Sv. Marek je patronem města na lagunách, vyzdobeného zejména lvy.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého evangelistu Marka, aby hlásal radostnou zvěst spásy; veď nás, ať se věrně držíme tohoto poselství a následujeme Tvého Syna. Neboť On s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen