SVATÍ MĚSÍCE

SV. JULIUS I., 12. dubna

připomínka, papež

Byl synem Rustika, narodil se v Římě a zprávy o něm začínají až jeho zvolením na papežský stolec 6.2. 337. O čtvrt roku později zemřel velký císař Konstantin a císařskou korunu pak získal horlivý arián a nepřítel katolíků, Konstancius. Během svého působení odolával ariánské sektě. 

Za Julia I. byl v Římě z podnětu Atanáše zřízen první ženský klášter u kostela sv. Vavřince za hradbami. Julius I. vystavěl basiliku sv. Valentina u silnice Flaminia, jejíž sutiny byly vykopány v r.1888 a dále chrám v místech současného chrámu sv. apoštolů. Je uváděno, že za něj byla vystavěna bazilika zvaná Julia, což je dnes chrám P. Marie v Zátibeří. Přisuzuje se mu i založení tří hřbitovů. Zemřel s pověstí svatosti a byl pochován v cemeteriu Calepodiově u silnice Aurelia blízko sv. Pankráce.

SV. MARTIN I., 13. dubna

nezávazná památka, papež a mučedník

Pocházel z Todi v italské Umbrii. Vynikal ctností i vzděláním. Byl vysvěcen na kněze a dostal se mezi římské kleriky. V červenci r. 649 byl Martin právoplatně zvolen papežem, ale bez císařského potvrzení. Hned po nástupu svolal Martin I. do Lateránu synodu, na níž v říjnu byly odsouzeny křesťanské bludy. Všechny křesťany povzbuzoval v pravé víře a s přítomnými biskupy pro ně sestavil společnou encykliku, která byla rozšířena po celém křesťanském světě. 

Císař byl důvodem synody popuzen a zakročil proti Martinovi I. Podle papežské kroniky exarcha vykonávající vůli císaře podplatil zbrojnoše, aby papeže probodl v kostele Panny Marie Sněžné. Dle domluvy tak měl učinit ve chvíli, kdy papež bude exarchovi podávat svaté přijímání.

V posledním okamžiku zbrojnoš oslepl a dokončení zločinu nebyl schopen. Zázrak ovlivnil i exarchovo další jednání a s papežem se smířil. Martin nedovolil zdeformovat Kristův profil a pro hlásání celého Krista ztratil všechno.

Do Cařihradu byl Martin I. dopraven 17. září značně nemocný a tam trpěl dalšího čtvrt roku ve vězení bez potřebného ošetření a týrán hlady. Nařčen byl z velezrady a 20. ledna na židli dopraven k soudu. Bylo mu nařízeno stát, ale protože se neudržel, drželi ho dva soudní sluhové.

Papež prý prohlásil: „Čiňte se mnou co chcete, přijímám každý způsob smrti.“ Soudní sluhové z něj strhli pallium i veškerý oděv, pak ho zcela nahého a řetězy spoutaného vlekli cařihradskými ulicemi do vězení nesouce před ním katovský meč. Prozatím byl dán do žaláře, aby si užil kruté lednové zimy. Údajně tam byl 85 dnů.

V té době umíral zbloudilý a vyobcovaný patriarcha Pavel. Císař, který ho navštívil, byl od něj přemluven, aby papeže dále netrýznil. Rozsudek smrti tedy císař změnil ve vyhnanství do Chersonu na černomořském poloostrově Krymu. Tam snášel pokořování, opuštěnost, útrapy se strádáním bez nejzákladnějších potřeb. Ač nezemřel přímo násilnou smrtí, začal být uctíván jako mučedník pro příkoří a utrpení, které zakusil.

MODLITBA

Všemohoucí Bože, s Tvou pomocí dokázal svatý papež a mučedník Martin obdivuhodně vzdorovat hrozbám i mukám; dej i nám sílu, abychom snášeli protivenství s neochvějnou stálostí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. LIDVÍNA, 14. dubna

připomínka, mystička

Patronka: nemocných a apoštolátu u nemocných

Atributy: růže, růžová větvička

Narodila se 18.3. 1380 v holandském Schiedamu. Otec Petr byl městským ponocným, matka se jmenovala Petronila. Byli chudou, zbožnou a početnou rodinou. Lidvína měla 8 rodných bratrů. Do školy jim nosívala svačiny a cestou zpět se vždy stavovala v kostele a modlila se před obrazem Panny Marie, k níž měla vřelý vztah. Vyrůstala v milou a krásnou dívku, za níž se otáčeli bohatí synové a jejímu otci nabízeli peníze na její vzdělání s nadějí, že by jednou mohla být jejich ženou.

Ve 12ti letech, kdy již měla více nápadníků a otec se netajil svým úmyslem ji brzo provdat, učinila slib panenské čistoty, aby oslabila nátlak na ni. Otce prosila, aby nebyla k žádnému sňatku nucena, protože chce patřit jen Bohu. Dokonce se modlila, aby jí Bůh raději odňal tělesnou krásu, než by připustil, aby se zpronevěřila svému slibu.

V 15ti letech se jí na ledě přihodil těžký úraz. Někdo do ní vrazil a spadla tak nešťastně, že si zlomila žebro a možná poškodila i páteř. Od té doby – 38 let – až do své smrti nemohla už chodit, konečným důsledkem bylo její celkové ochrnutí. Podle ošetřujících lékařů byla v neustálém nebezpečí smrti.

Po prvních třech letech se lékaři definitivně vyjádřili, že její uzdravení není možné a nadosmrti byla odsouzena žít jen na lůžku. Takový život ve stálých bolestech byl zpočátku těžko snesitelný. Musela se teprve učit trpělivému přijetí bolestí, ale nebyla toho zprvu schopna. Toužila po brzkém uzdravení. Stěžovala si a reptala, plakávala a žalostně vzdychala.

Výrazného pokroku v přijímání utrpení dosáhla až s pomocí kněze a duchovního rádce Jana Poty. Ten ji začal vést k rozjímání o utrpení Páně a pak ji dokázal přesvědčit, že každý má v životě své povolání. Přivedl ji k pochopení, že když se zaslíbila Kristu a její cestou se najednou stalo utrpení, je jejím povoláním trpět nejen za své hříchy, ale zvláště za hříchy jiných, jak trpěl její milovaný Ježíš.

Lidvína od doby, kdy pochopila a přijala utrpení za své povolání, začala s ním žít jinak. Utrpení jí nebylo jen způsobem odevzdávání se Bohu, ale stalo se i stálým prožíváním jeho přítomnosti, takže vítězila nad opuštěností i sama nad sebou. Je uváděno, že zaměnila hořkost svého zoufalství za mystické sjednocení s Bohem a staré prameny mluví u ní i o duchovních stigmatech.

O jejím zdravotním stavu je psáno, že pro své ochrnutí musela ležet na zádech. Sedm let po nehodě mohla pohnout jen hlavou a levou paží. Dostavila se vodnatelnost, na jedno oko oslepla a druhé se stalo tak citlivé, že nesneslo denní světlo. Na čele se vytvořila hnisající rána, na těle hrozivé vředy a proleženiny.

Trpěla i ostrou bolestí hlavy a bolestí zubů. Bolesti jí bránily i po více dní ve spánku. Z nosu a z úst jí vytékala krev a také se přidávaly záchvaty zimnice. Od svého dvacátého roku žila prý jen ze svatého přijímání.

S bolestmi u ní rostla apoštolská horlivost o spásu duší i její heroické ctnosti. Její odevzdanost Kristu s mimořádně snášeným utrpením a kontemplativní život nezůstaly světu neznámy. Přicházeli prý za ní poutníci až z Finska, Německa i z Anglie.

Za Lidvínou přicházelo mnoho štědrých dárců i mnoho chudých a potřebných. Z toho, co dostávala, opět rozdávala a nechala rozdat i svůj podíl po mamince. S nadšením obdivovala moc a dobrotivost Boží, radujíce se z toho, že i ona díky Boží milosti může druhým pomáhat.

Je o ní psáno, že ve vytržení mysli dostávala od Boha různá zjevení, že viděla do budoucnosti, mívala zjevení strážného anděla a bylo jí dáno i nahlédnout radosti nebe, tresty očistce i muky pekla, což velmi posílilo její trpělivost. Dostalo se jí i vidění Ježíše, Marie a některých světců. V legendě je uváděna i poněkud divná andělova předpověď její smrti: k ní dojde, až na růžové větvičce, kterou jí podával, rozkvetou všechna poupata. 

V roce své smrti měla Lidvína takovou touhu po odpykávání očistcových muk a přinášení oběti za druhé, že na konci svatého týdne prosila Ježíše o zvětšení bolestí, které s láskou prožívala. Zemřela v úterý po Velikonocích. Mnozí nemocní u jejího hrobu byli náhle uzdraveni a po roce byla nad hrobem vystavěna kaple. Její ostatky byly později přeneseny do dvou chrámů v Bruselu. 

MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, Ty přebýváš v těch, kdo mají čisté srdce, působíš v těch, kdož jsou slabí, a svatou Lidvínu jsi povolal, aby cestou přijímání utrpení ukazovala Tvé církvi cestu ke spáse; pro její zásluhu nás nauč poznávat Tvou vůli, abychom tak jako ona žili příkladným křesťanským životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. ANASTÁZIE, 15. dubna

Anastázie byla jednou z prvokřesťanských mučednic, její jméno (v překladu znamená „Zmrtvýchvstání“) je obsaženo ve čtvrté eucharistické modlitbě. Pocházela ze vznešené římské rodiny, spolu se svatou Basilissou (tj. „Královnou“) patřila k žákům svatých Petra a Pavla.

Byly to právě tyto dvě světice, které pohřbily těla obou apoštolů po jejich mučednické smrti – ostatky svatého Petra u vatikánského cirku, Pavlovy pak za městskými hradbami při cestě do Ostie.

I po smrti apoštolů setrvaly obě ženy pevně ve víře, nebály se ji vyznávat slovy i skutky, a proto není divu, že se také dočkaly mučednické smrti. Stalo se tak kolem roku 68, na sklonku vlády císaře Nerona. Ostatky obou mučednic jsou uchovávány v římské bazilice Santa Maria della Pace.

SV. BERNARDETTA SOUBIROUSOVÁ, 16. dubna

připomínka, vizionářka a řeholnice

Patronka: pastýřů a pomocnice nemocných

Atributy: růženec, Panna Maria v lurdské jeskyni

Pocházela z chudé početné rodiny v Pyrenejích. Narodila se v začátku roku 1844 v Lurdech v jižní Francii. Otec, původně mlynář, byl dlouho bez zaměstnání a rodina žila jen z příležitostných prací. Pro velkou bídu se v r. 1856 museli přestěhovat do zdravotně nevyhovujících prostor bývalého lurdského vězení.

V rodině však nechyběla zbožnost a láska. V 11ti letech Bernadeta prodělala onemocnění cholerou a od té doby byla zdravotně oslabená. Do školy začala chodit až ve 12ti letech. Jako nejstarší z dětí se starala o mladší sourozence a chodívala na dřevo.

V červnu 1856 odešla k jedné rodině do Bartrès, kde pásla ovce, věnovala se dětem a zároveň měla chodit do školy a učit se katechismus. Na vzdělání však času nezbývalo. Mívala však u sebe stále prostý růženec, který se modlila, když hnala ovce na pastvu. Po půldruhém roce se vrátila do Lurd s touhou připravit se k 1. sv. přijímání. Ve škole ji začali vyučovat řeholní milosrdné sestry z Nevers s otcem Pomianem a zjistili, že neví nic ani o Nejsvětější Trojici. 

Ve čtvrtek 11.2. 1858 při sbírání dřeva v massabiellské jeskyni u řeky Gavy zažila první zjevení Panny Marie, kterou označovala jen slovem „Paní“. Ta se jí zjevila celkem 18x v rozmezí od 11.2. do 16.7. 1858.

Když se jí „Paní“ poprvé zjevila, sáhla instinktivně po růženci, který nosila u sebe. Reakcí Madony byl úsměv a něžné gesto, na které Bernadeta nikdy nemohla zapomenout. K prvnímu rozhovoru s ní došlo při třetím zjevení 18.2., kdy se jí P. Maria zeptala, zda jí chce udělat laskavost a přicházet za ní po 15 dní.

Také jí řekla: „Neslibuji ti, že budeš šťastna v tomto životě, ale ve druhém.“ Při dalších zjeveních požadovala skrze Bernadetu i od ostatních modlitbu a skutky pokání. Při 16. zjevení jí řekla, že je Neposkvrněné Početí.

Panna Maria přišla svět varovat a nejchudší pastýřka měla oznámit nutnost pokání k jeho uzdravení a záchraně. Přitom byl na pokyn P. Marie také ze země vyveden pramen, zprvu jako trocha bláta, ale se zájmem o vodu sílil tak, že dnes vydává 27 tisíc galonů vody týdně (přičemž 1 galon je 4,5 litru).

Z různých důvodů zjevení vyvolala velký zájem prostých lidí i úřadů, včetně policie a církevních hodnostářů. A to zejména pro mimořádně náhlá uzdravení, která se u jeskyně v Massabielle začala dít. Bernadetu vyšetřovali a snažili se jí návštěvám v jeskyni zabránit, ale bez úspěchu. 

Koncem března 1862 onemocněla těžkým zápalem plic a byla jí udělena svátost nemocných, pak se však uzdravila. V témže roce začala uvažovat o vstupu do kláštera. Ale až později se rozhodla pro milosrdné sestry v Nevers nad Loirou ve střední Francii. U jeskyně se rozloučila 3.7. 1866 a druhý den přijala řeholní roucho i jméno sestra Marie Bernarda.

Její špatný zdravotní stav se projevil již v noviciátě. 14.8. onemocněla, 25.10. přijala svátost nemocných a předčasně jí bylo dovoleno složit řeholní sliby. Od 8.12. se její zdravotní stav zase zlepšil. Noviciát s řádnými sliby jí končil 30.10. 1867. 

Krátkou dobu pak byla pomocnicí sákristiánky. V říjnu 1875 onemocněla naposled. Kromě astma a revmatismu u ní postupovala tuberkulóza kostí a rakovina pravého kolena. Všechny obtíže nemoci přijímala Bernardeta s oddaností k oběti. K tělesnému utrpení se připojovalo i duchovní, pro nepochopení některých představených. Bernadeta přijímala všechny nespravedlnosti a ponížení s klidnou myslí.

Naposled přijala svátost nemocných 28.3. 1879 a za 20 dní její utrpení skončilo. Pohřbena byla v neverském klášteře. Blahořečená byla r. 1925 a v r. 1933 svatořečená Piem XI. Ten o ní řekl, že věrně splnila životní poslání. Její tělo zůstalo neporušené a je uloženo v klášterním kostele Saint-Gildard v Nevers.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatou Bernadetu Soubirous, aby světu oznámila Mariino poselství o potřebě pokání; a aby také Tvého Syna následovala v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom dokázali věrně splnit své životní poslání, k němuž jsi nás povolal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. INOCENC, 17. dubna

připomínka, biskup

Narodil se koncem 3. století na ostrově v Sardinii. Po smrti rodičů byl v čase pronásledování vězněn a mučen od Leona. Po zázračném osvobození se vydal do Říma, kde byl kolem r. 312 přijat papežem Melchiadesem a jeho následník Silvestr I. jej vysvětil na jáhna a pak i na biskupa. Svou diecézi v Tortoně spravoval jako horlivý pastýř po 28 let. Likvidoval pohanství s jeho chrámy a stavěl kostely. Působil zázraky a zasloužil se o obrácení města. Zemřel ve druhé polovině IV. století a byl pohřben pod hlavním oltářem katedrály.

SV. ATANASIA, 18. dubna

připomínka, abatyše

Atribut: hvězda na prsou

Pocházela ze vznešené rodiny na ostrově Egina. O jejím atributu legenda vypráví, že velmi mladá prožila u přeslice vytržení, při němž do její hrudi vstoupila zářivá hvězda.

Atanasia už v mládí toužila po řeholním životě, ale rodiče ji provdali za plukovníka. Ten padl v bitvě a ona se musela vdávat znovu. Druhého manžela se jí však cele podařilo získat pro Boha. Žili v lásce k němu, skromně a zbožně. Manžela nakonec ovlivnila tak, že odešel do kláštera a ona, nemaje dětí, dům přeměnila v klášter. Byla mimořádně trpělivá, plná lásky a pokory.

Dále je uváděna jako vdova, která byla nějaký čas poustevnicí a později vystavěla klášter Timia. Stala se představenou a vynikala zachováváním mnišského řádu i ctnostmi.