SVATÍ MĚSÍCE

Č  E  R  V  E  N

SV. JUSTIN, 1. června

Sv. Justin

památka, filozof a mučedník 

Patron: filozofů

Atributy: kniha, plášť učenců, meč

Narodil se na začátku druhého století ve Flavii Neapolské. Jeho otec Priscus byl římským pohanem. Justinovi se dostalo širokého vzdělání a zabýval se různými filosofickými směry v touze poznat pravdu a najít cestu šťastného života.

Dál hledal pravdu u přívrženců Platonovy nauky. Ta učila, že bůh je moudrá duchová bytost, všemohoucí a spravedlivá, které se máme stát podobni, i to, že člověk bude moci boha poznat až jej on sám poučí. Tato filosofie Justina nejvíce zaujala a začal se jí obírat, vyhledávajíc přitom samotu.

Zatímco takto jednou rozjímal při chůzi po břehu moře, byl osloven starcem, který se ptal na důvod jeho kroků do nehostinné samoty. Justin se mu svěřil se svým hledáním a touhou poznat nejvyšší bytost. Stařec s úsměvem odpověděl, že vše, čemu mudrcové učí, je nejisté či bludné a pošetilé.

Sv. Justin, mučedník

A dávno před řeckými mudrci byli na světě spravedliví muži, kteří předpověděli věci, jež se naplnily.

Plni Ducha svatého oznamovali svému lidu pravdu, hlásali víru v jediného pravého Boha, Stvořitele všeho, i v jeho Syna Ježíše Krista, jehož příchod předpověděli. Vyzval Justina k modlitbě za to, aby mu Bůh dal milost tyto věci poznat a pochopit.

Justin byl dojat a velmi si přál poznat knihy Bible, o jejichž obsahu se od starce dozvěděl. Pozorně je pak četl a vyhledal rady u křesťanských vykladatelů Písma.

Pozoroval svatý život křesťanů, z nichž mnozí pro víru podstupovali mučednickou smrt. Byl osloven jejich láskou a stal se jedním z nich, protože našel co hledal. V Efezu přijal křest. V Římě založil filozofickou školu a napsal několik filozofických spisů na obhajobu křesťanské nauky. 

Za hlásání křesťanské nauky byl zajat a předveden před římského prefekta. Z výslechu jsou zachována akta, v nichž jsou uvedena Justinova slova: „Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filozofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravdě.“

S dalšími odsouzenými byl zbičován a potom sťat. Justin významně přispěl ke vstupu křesťanství do světa řecko-římské kultury. Jeho ostatky jsou uloženy u sv. Vavřince za hradbami.

SV. MARCELIN A PETR, 2. června

nezávazná památka, mučedníci

Sv. Petr a Marcelinus

Žalářními misionáři se stali po svém zajetí kněz Marcelín a klerik Petr s nižším svěcením, který byl exorcistou. Význam těchto mučedníků podtrhává jejich zařazení do první eucharistické modlitby mše svaté.

Snad nejstarší zpráva o nich pochází od papeže Damase, jenž v chlapeckém věku mluvil s katem, který vykonal popravu a později se sám stal křesťanem. 

Marcelín a Petr se dostali do žaláře za nejkrvavějšího pronásledování Církve v době vlády císaře Diokleciána. Sílu všechno snášet čerpali křesťané z eucharistie, z modlitby, z

Bible, ze vzájemného povzbuzování. V něm prý vynikali Marcelín a Petr. Následkem toho zněly žalářem chvalozpěvy a žalmy, které ho měnily ve chrám plný Boží přítomnosti. Pohanští věznitelé a kati se stávali svědky zázraku víry a lásky a dnešní dva oslavenci v žaláři křtili, dokud nebyli odvedeni k popravě.

Marcelín a Petr podle vyprávění kata museli být podle rozkazu sťati na odlehlém místě v lesní houštině, aby křesťané nevěděli o jejich tělech. Hrob si před smrtí museli sami vykopat. Místo však nezůstalo v dokonalé tajnosti.

Poměrně brzy se o něm dozvěděla Římanka Lucilla, která se postarala o důstojný pohřeb. Hrob se nalézal u třetího milníku římské cesty Via Labicana a císař Konstantin Veliký dal nad ním postavit basiliku ke cti mučedníků. Do hrobky v basilice nechal uložit i svoji matku sv. Helenu.

SV. KAREL LWANGA A DRUHOVÉ, 3. června

Sv. Karel Lwanga

památka, mučedníci

Patron: katolické mládeže Afriky

Atributy: mladí černoši, palmy, oheň

V roce 1879 přišli do východoafrické země Uganda první francouzští misionáři, ač při pobřeží severní Afriky se křesťanství uchytilo již v době apoštolské.

Velkou ránu křesťanství zasadili v VII. století mohamedánští Arabové, kteří znemožnili šíření evangelia po africkém kontinentu. Misionářům se otevřel přístup do afrického vnitrozemí až s kolonizací. 

V následujícím roce přijali v Ugandě na Bílou sobotu křest první čtyři katechumeni a o vigilii seslání Ducha svatého další čtyři. Nato začal růst počet křesťanů rychleji a to se nelíbilo černošským čarodějům a náčelníkům, kteří se snažili ovlivnit krále, aby společně s nimi zaujal ke křesťanům nepřátelský postoj. Úspěch začali mít až se v říjnu 1884 stal novým králem Muanga. 

Ke konci roku 1885 Muanga přísně zakázal svým poddaným přijímat křesťanství. Brzy navštívil misionáře i královo páže Lwanga a přijal vytoužený křest. Lwanga při něm přijal i nové jméno Karel. 

Sv. Karel Lwanga a druhové

Pak se objevilo několik požárů. Jeden v palisádě u střelného prachu, další od blesku. Vše se svádělo na křesťany. I převržení královského člunu a zmizení posádky mu přišlo vhod a obviňoval katolíky z čarodějství. Král začal proti křesťanům běsnit. Začalo týrání a věznění. Karel Lwanga pokřtil pět katechumenů ve vězení.

V květnu 1886 pokračovaly kruté popravy křesťanů z královského dvora. Důvodem odkládaného umučení pážat bylo i to, že mnohá byla vlastními syny náčelníků. Když jim Muanga začal vyčítat, že mu poslali špatné chlapce, jeden za všechny prý navrhl jejich zabití a přislíbil jiné. Tím byl asi jejich osud zpečetěn.

Bylo nařízeno shromáždění pážat a povoláni popravčí pomocníci. Za nepřítomnosti správce domu Honoráta, jenž umíral zmrzačený ve vězení šel Karel Lwanga v čele pážat. Popravčí měli oficiální paruky, provazy, sítě, oštěpy a nože. Chlapci však nezakolísali a Lwanga pozdravil krále za všechna pážata.

Pohané divili odvaze chlapců, kteří si mohli zachránit život a pro svou víru tak neučinili. Král pak nařídil upálení všech Kristu oddaných chlapců. Katovi pomocníci je začali bít a svazovat. Odsouzence odvedli na místo, kde byli svlečeni, zavinuti do rákosových rubášů a položeni na hranici. Nejmladší z nich byl 13ti letý Kizito. Některým 14ti letým byla pro různé přímluvy udělena milost. Pak bylo 12 chlapců zapáleno.

Fotografie mučedníků z Afriky

Karel Lwanga byl upálen ve stejnou dobu odděleně. Sám si prý připravoval úmrtní lože, na něž ulehl a které mu zapálili u nohou, aby umíral pomalu a ve větších bolestech. Zůstal ležet klidně, dlouho ani nevykřikl až jen zvolal: „Ó můj Bože!“ – znělo to však radostně a s velkou láskou. 

Krev ugandských mučedníků přispěla k rozkvětu křesťanství snad nejvíc ze všech afrických zemí. Na vrcholu, kde došlo k upálení mučedníků, byla vybudována svatyně a posvěcení jejího oltáře se v roce 1969 zúčastnil i papež Pavel VI. Všichni uvedení mučedníci byli r. 1920 prohlášeni za blahoslavené a r. 1964 za svaté.

SV. FRANTIŠEK CARACCIOLO, 4. června

připomínka, zakladatel řádu Menších řeholních duchovních

Sv. František Caracciolo

Narodil se 13.10 1563 na území severovýchodního kraje bývalého Neapolského království v Itálii. Při křtu dostal jméno Askanius. Vynikal zbožností a když v mládí vážně onemocněl zavázal se slibem, že pokud se uzdraví, zasvětí svůj život službě Bohu a bližním.

Po uzdravení vystudoval v Neapoli teologii, stal se knězem a vstoupil do družiny, jejíž členové se zaměřovali na rozjímavou modlitbu a péči o spásu duší zejména trestanců, k níž patřila příprava odsouzenců na kající smrt.

S Janem Augustinem Adornem z Janova se podílel na založení nového řádu. Společně se pak sešli v Kamaldulenském klášteře u Neapole, kde se postem a modlitbami připravovali na zvolený úkol. Sepsali tam také pravidla, která poslali do Říma papeži Sixtu V.

Ten 1.7. 1588 potvrdil jejich řeholi „Menších řeholních duchovních.“ Prvním představeným se stal Adorno. Po dvou letech zemřel a jeho nástupcem byl zvolen František Caracciolo. Tou dobou se řád šířil po Itálii.

Sv. František

František vynikal v příkladné zbožnosti, čistotě, pokoře, sebezapírání, trpělivosti a vytrvalosti. Za účelem šíření řádu třikrát navštívil Španělsko. Chodil pěšky jako chudý poutník, byl živ z almužen a překonával různé obtíže. 

Při mši svaté a adoraci byl naplňován Boží láskou a pak ji rozdával svým bližním. Získal si dokonce přezdívku „Posel Boží lásky“. Na ochranu před hříchem konal asketické skutky a byl pak od Boha obdařen darem proroctví a hlubokou znalostí lidských srdcí.

SV. BONIFÁC, 5. června

Sv. Bonifác

památka, arcibiskup a mučedník

Patron: Německa, sládků, krejčích a knihkupců

Atributy: biskup, důtky, havran, kniha ,liška, meč, pramen, sekera, strom

Narodil se kolem r. 675 v Kirtonu v anglosaském království Wessex na dnešním jihu Anglie. V mládí miloval samotu a podle svého přání byl vychováván v benediktinském klášteře v Exeteru.

Strávil v něm 13 let a pak přešel do kláštera v Nurslingu v Southamptonshirském hrabství, kde po složení slibů přijal hábit benediktina. Začal zároveň studovat bohosloví a až do 40ti let se zaměřoval na vědu. Ovládal latinu a vynikl i v básnickém umění.

Po nějakou dobu vedl klášterní školu. Sestavil učebnici gramatiky a básnickou příručku. Asi až ve 30ti letech přijal svátost kněžství. Stal se horlivým na kazatelně i ve zpovědnici.

V jeho životě vynikly tři lásky – charakteristické vlastnosti benediktinů: láska k písemnictví, k misionářské činnosti a k římskému nástupci sv. Petra

Podle jedněch zpráv jméno Bonifác dostal až od papeže Řehoře II. Po čtyřicítce, r. 716, se vypravil se třemi společníky na evropskou pevninu do pohanského Fríska hlásat evangelium. Papež ho pověřil hlásáním evangelia mezi Germány a dal mu jméno mučedníka Bonifáce.

Sv. Bonifác, biskup a mučedník

Bonifác přišel k Frísům přes Durynsko. Pak byl Bonifác papežem poslán do Hessenska na středním Porýní. Tam viděl, že je potřebné získat vládnoucí kruhy a dosadit biskupa. Obrátil se proto na papeže, který ho pozval do Říma, aby ho vysvětil na biskupa pro germánské kraje na území nynějšího Německa. Došlo k tomu v roce 722. Bonifác pak s pomocí anglosaských duchovních začal zakládat kláštery jako bašty křesťanství. 

Papež Řehoř III. v roce 732 jmenoval Bonifáce arcibiskupem s pravomocí světit další biskupy. O šest let později Bonifác navštívil Řím potřetí a před návratem do misie ho papež ustanovil za svého legáta pro širokou misijní oblast. K jeho úkolu pak patřilo i reformovat francké duchovenstvo a vybudovat církevní organizace v Bavorsku, Hesensku a Durynsku. 

Bonifác je pohřben v katedrále v holandském Utrechtu. Jeho ostatky však byly nakonec přeneseny do kláštera ve Fuldě.

SV. NORBERT, 6. června

Sv. Norbert

památka, zakladatel řádu, arcibiskup

Patron: Čech; premonstrátů

Atributy: biskup, ďábel, kalich nebo monstrance

Narodil se v německém městě Xanten. Patřil do šlechtického rodu pánů z Gennepu. Rodiče Herbert a Hedvika ho určili pro duchovní dráhu, protože rodové dědictví bylo předurčeno jeho staršímu bratru.

Otec je uváděn jako správce xantenského hradu, kraje a majetku kolínského arcibiskupství. Hovoří se o jeho činnosti ve službách arcibiskupa.

Norbert ve velmi mladém věku obdržel kanovnické místo v kapitule svatého Viktora v Xanten. Také se brzy zařadil mezi vzdělance své doby. Měl nadání, vynikal v ústním projevu a to prý uplatnil zejména v diplomacii. Cesta kněžství ho nelákala.

Jako kanovník přijal podjáhenské svěcení, ale žil světským životem bohatých. Z arcibiskupské kurie odešel ke dvoru císaře Jindřicha V., který ocenil jeho obratné vystupování a jmenoval ho svým sekretářem a asi i kaplanem. Po 9 let se pohyboval všude s císařem. 

V roce 1115 prý cestoval na koni do vestfálského Wredenu a přitom ho zastihla bouře. Omráčen bleskem spadl s koně. Když se probral, vnímal to jako Boží výzvu k dokonalému obrácení.

Sv. Norbert, arcibiskup

Výzvu přijal, zřekl se pohodlí i světských zájmů a odešel do benediktinského kláštera sv. Michaela v Siegburgu. Tam se rozhodl k životu v pokání a v kněžské službě. Po potřebné přípravě přijal v prosinci kněžské svěcení a na další přípravu se vrátil do kláštera. 

Norbert žil dál tři roky v odloučení, s hlubokou úctou k eucharistii a získával formaci pro nastávající apoštolát. Vzdal se kanovnictví a rozdal majetek. Stal se apoštolským misionářem. Jeho ročním působištěm byla Francie, Belgie a Porýní.

Snažil se vést posluchače ke smíření s Bohem i se všemi lidmi. Učil o potřebě svátostí, o křesťanské lásce a o naději ve věčnou spásu. Připojovali se k němu někteří žáci a vznikala stále větší potřeba nějakého sídla.

Na jaře r. 1120 usadil se svými následovníky v údolí Premontré a založil tam novou komunitu. Dal tak vznik novému řádu řeholních kanovníků, kteří se dle místa vzniku začali nazývat premonstráty. Řeholní stanovy převzali od sv. Augustina, který se podle legendy Norbertovi zjevil.

Hlavní zaměření řádu se týkalo co nejdokonalejší pastýřské služby ve farnostech s důrazem na důstojné slavení bohoslužeb a liturgickou výchovu věřících. Premonstrátským oděvem se stala bílá tunika se škapulířem a cingulem.

Hod Boží vánoční r. 1121, kdy složil Norbert slavné řeholní sliby, bývá uváděn jako datum vzniku řádu. Péče o komunitu, kterou Norbert založil, nebyla cílem jeho života i když se do Premontré z apoštolských cest vracel. V roce 1126 při návštěvě Říma dosáhl potvrzení premonstrátského řádu.

Sv. Norbert, zakladatel řádu premonstrátů

V témže roce byl jmenován arcibiskupem v Magdeburgu ve středním Německu a službu na naléhání nadřízených přijal v červenci, po biskupském svěcení.

Do své nové katedrály, v níž byl slavnostně vítán, vstoupil bos a v mnišském oděvu. Uchoval si pokoru a asketický způsob života, proto nevedl dvůr jak bývalo zvykem u biskupských hodnostářů. 

K prosazování reforem měl Norbert také pozvány své duchovní řádové syny. Jako horlivý arcibiskup podporoval šíření evangelia ve východních krajích, kde ještě křesťanství nebylo zakořeněné. Jím šířené hnutí a celoživotní apoštolské působení je označováno jako eucharistické.

Tvrdý život a nadměrné úsilí vyčerpaly 50tiletého arcibiskupa a na Zelený čtvrtek r. 1134 odsloužil s velkou vroucností poslední mši svatou. Dolehlo na něj pak vážné onemocnění, kterému 6. června podlehl.

Zájem o jeho tělo pak měla katedrální kapitula i premonstráti a císař rozhodl v jejich prospěch. Pohřbili ho v kostele Panny Marie. Svatořečil jej Řehoř XIII. v roce 1582. 

SV. ROBERT, 7. června

Sv. Robert

připomínka, opat

Atributy: ďábel na řetězu, kříž, mnich 

Narodil se kolem roku 1100 v Gargrave v hrabství a diecézi York v Anglii. Nejdříve studoval universitu v Paříži. Pak změnil životní styl a stal se knězem.

Zprvu působil ve svém rodišti jako farář, pak vstoupil do kláštera benediktinů ve Whitby. Se souhlasem opata přešel do nově se šířící řádové větve cisterciáků. V novém klášteře v Newminsteru u Morpethu byl v roce 1139 ustanoven opatem.

Na obnově v církvi se podílel společně se svatým Bernardem. Sám žil velmi asketicky. Nikdy se dosyta nenajedl a co sobě odepřel, rozdával chudým, ve kterých miloval Krista. Obdržel moc nad zlými duchy, které vymítal a tak uzdravoval posedlé. Robert byl nositelem pokoje, který čerpal z přítomnosti Krista. Sebeovládáním si vypěstoval trpělivost pro každou situaci. Zemřel ve svém klášteře v Newminsteru.

 SV. MEDARD, 8. června

Sv. Medard

připomínka, biskup

Patron: sedláků, vinařů, sládků a vězňů; vzýván proti dešti a za dobrou úrodu

Atributy: almužna, biskup, tři holubice, kámen, orel, stopy

Narodil se v Salency v Pikardii na severu Francie asi kolem roku 472. Byl synem bohatého šlechtice. Od dětství projevoval útrpnost a milosrdnou lásku. 

Podle legendy zastihla Medarda v chlapeckém věku bouře v přírodě a v té chvíli se nad něj snesl obrovský orel, který ho roztaženými perutěmi chránil před deštěm. Příběh se stal podnětem ke vzývání Medarda proti deštivému počasí zejména o senosečích.

Medard usiloval o ctnostný život svého lidu více způsoby. Zavedl například „růžovou slavnost“ s vyhlášením nejctnostnější panny, které pak příslušel titul: růžová královna. 

Sv. Medard, patron proti dešti

Po smrti biskupa vermandoiského byl ve věku asi 70ti let jmenován jeho nástupcem. I v požehnaném věku Medard s velkou horlivostí cestoval po celé diecézi, v níž bylo plno pohanů a hlásal jim o velké lásce Krista. Učil, napomínal, prosil a těšil, překonávaje všechny obtíže a nebezpečí. 

Medardovo tělo spočinulo v královském Soissonsu. Byl zde vystavěn chrám a při něm zřízeno opatství. Na Medardově hrobě byly uchovávány i okovy zajatců, kteří na jeho přímluvu u Boha byli zázračně osvobozeni.

V roce 1356 Karel IV. získal pro pražský chrám rámě z těla sv. Medarda, takže u jeho ostatků můžeme prosit i ve své vlasti.

SV. EFRÉM SYRSKÝ, 9. června

Sv. Efrém Syrský

nezávazná památka, jáhen a učitel církve

Atributy: jáhen, kniha, sloup

Narodil se kolem roku 306 v Nisibisu na území Turecka. Matka prý byla křesťanka, zatímco otec aktivní pohan. Zprávy z mládí Efréma se různí a jsou nespolehlivé.  

Někde se uvádí jeho rozmarný život v mládí a nevinné uvěznění. Na jeho náboženské výchově a vzdělání má zásluhu zřejmě modlitba matky a nisibiský biskup Jakub, na nějž Efrém později s velkou úctou vzpomínal. 

Zajímal se o řeckou filozofii a soustřeďoval se hlavně na teologii. Na své působení se prý připravoval i poustevnickým životem s rozjímáním textů Písma svatého.

Sv. Efrém Syrský, jáhen a učitel církve

Stal se jáhnem, aby mohl lépe hlásat evangelium a z pokory jím zůstal po celý život. Chtěl být jen nástrojem. V roce 325 byl se svým biskupem na nicejském sněmu. V Nisibisu se pak stal správcem školy. Jako jáhen vyučoval, kázal, hodně psal a zabýval se dobročinností. 

Mezi častější témata jeho kázání prý patřily poslední věci člověka. Vynikl též jako spisovatel. Napsal výklady Písma sv., věroučné i mravoučné spisy a skládal církevní básně a písně. Ctil a opěvoval Pannu Marii, skrze kterou doufal dosáhnout nebeského království. 

Za velkého hladu v roce 372 organizoval Efrém jako jáhen pomoc postiženému obyvatelstvu a ošetřoval nemocné morem. Zemřel asi v 67 letech.