SVATÍ MĚSÍCE

Č E R V E N E C

SV. OLIVER PLUNKETT, 1. července

Sv. Oliver Plunkett

připomínka, arcibiskup, mučedník

Narodil se 30.9. 1629 v Loughcrew v hrabství Meath v Irsku do šlechtické rodiny. Vzdělával se u jezuitů na vysoké škole v Irsku a pak studoval v Římě. Stal se nejen knězem, ale i doktorem teologie. Jako profesor působil už od 25 let.

Roku 1669, ve 39 letech, se Oliver stal arcibiskupem v Armaghu a primasem Irska. V roce 1673 byl přijat protikatolický zákon zvaný Test Act. Na jeho základě byli katolíci pronásledováni a zatlačeni do ilegality. Věrný biskup Oliver mohl od následujícího roku působit jenom tajně. Jak mohl, vždy podporoval své duchovenstvo a přes všechny těžkosti sílícího tlaku na katolíky, byl pro ně obětavým pastýřem.

V roce 1679 byl zatčen v Dundalku. Pak následoval samozvaný soud, na němž byl Dr. Oliver Plunkett prohlášen vinným z velezrady a z propagování katolické víry. Podle verdiktu soudu byl arcibiskup Oliver na popravišti v londýnském Tyburnu oběšen a jeho tělo následně rozčtvrceno. Blahořečen byl 23.5. 1920 papežem Benediktem XV. a kanonizován 12.10. 1975 od papeže Pavla VI.

SV. BERNARDIN REALINO, 2. července

Sv. Bernardin Realino

připomínka, kněz

Narodil se 1.12. 1530 v lombardském Karpi v zámožné rodině. Měl soukromé učitele a později s velmi dobrým prospěchem studoval na akademii v Modeně, dále od r. 1548 na boloňské universitě filozofii a medicínu. Po třech letech však přešel na občanské a církevní právo, z nichž udělal doktorát ve 26ti letech. Je uváděn jako starosta města Felizzana.

Ve službách jednoho markýze pak přišel do Neapole, kde poznal jezuity. Otci o nich napsal: „Vynikají dobrým životem, zdravou naukou, hmotnou chudobou, duchovním bohatstvím a horoucí láskou k Bohu i k bližnímu.“ Údajně se mu pak zjevila Panna Maria s Božským Dítětem a vyzvala ho ke vstupu do tohoto řádu. Jisté je, že do něj byl přijat v říjnu 1564 otcem Alfonzem Salmeronem, ve věku necelých 34 let.

Tehdy byl již duchovně na výši a po necelých třech letech, v květnu 1567, přijal kněžské svěcení. V zápětí se stal spirituálem a představeným noviců a vedl ještě mužskou Mariánskou kongregaci v Neapoli. V r. 1574 byl poslán založit novou komunitu, kolégium v Lecce na jihovýchodě Apúlie. Tam zůstal až do konce života.

Vynikal pokorou, askezí, laskavou trpělivostí a získal titul „otec města“. Prostí i vznešení se na něj obraceli se svými starostmi a rádi se dělili i o radosti. Byli přitahováni jeho otevřeností s duchovní velikostí i pověstí svatosti. 

Když v nedožitých 86ti letech umíral, přišli za ním s prosbou o patronát nad městem, což přislíbil. Papež Lev XIII. ho blahořečil v září 1895 a Pius XII. kanonizoval v červnu 1947.

MODLITBA

Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Bernardina Realino, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. TOMÁŠ, 3. července

Sv. Tomáš, apoštol

svátek, apoštol

Patron: Východní Indie, Portugalska; architektů, stavitelů, geometrů, tesařů, zedníků, kameníků, stavebních dělníků a teologů

Atributy: kopí a meč, pás, Pana Maria, úhelník

Tento apoštol patří mezi Kristovy svědk. V době povolání za apoštola žil v Galileji. Někteří se domnívají, že se tehdy živil rybolovem. Podle starobylého podání pocházel z chudé rodiny a byl stavitelem a zedníkem zároveň. Zednický úhelník patří mezi jeho atributy. 

První obraz v evangeliu sv. Jana je v souvisí s Ježíšovou cestou do Betánie, v čase úmrtí Lazara a v době, kdy se již židovští předáci rozhodli Krista zabít. Apoštolé měli na paměti, že nedávno už chtěli Židé Ježíše kamenovat a tak se ho od cesty snažili zrazovat. Ale „Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11,16) Tomáš je zde plný odvahy a odhodlání jít kam bude jeho Mistr chtít. A k tomu přímo vybízí i druhé. Zmíněné příjmení Didymos je řecké a v češtině znamená Dvojče.

Podruhé o něm Jan mluví při Kristově řeči na rozloučenou u poslední večeře. Ježíš mluvil o tom, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků a on jim jde připravit místo. A když pak pronesl slova: „A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ (Jan 14,4-7) Apoštol je trochu netrpělivý a přímý, chce mít jistotu. Tak se jeví zde i později, při nejznámější scéně, v níž se o něm mluví jako o nevěřícím.

Stále ještě setrvával v „rozumářských“ úvahách a při své upřímné a trochu unáhlené povaze, když mu ostatní apoštolé oznámili: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (Jan 20,25)

„Pán můj a Bůh můj…“

Ježíš Tomášovy nedůvěřivosti použil k lekci víry. Přišel znovu osmého dne a potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě uviděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ (Jan 20,27-29)

Tomáš měl upřímnou a otevřenou povahu. Zprvu působil v Palestině a asi kolem r. 43 odešel do Habeše. Odtud se plavil do Persie, kde hlásal evangelium na územích obývaných Parthy, Médy a Hyrkány. Žili na území dnešního Iráku, Iránu a Turkménie.

Pak pokračoval v hlásání Kristova učení u Baktarů, v místech dnešního Afganistánu, Pakistánu a na Uzbeckém a Tadžickém území. Odtud podle malabarského breviářového čtení se vydal do Číny, zřejmě po tzv. hedvábné cestě. Z Číny odešel hlásat evangelium do jižních částí Indie. Tam se křesťanství dodnes uchovalo a se starobylými mešními obřady se tam prý křesťané stále hlásí k apoštolu Tomášovi.

Tomáš pak v Indii zemřel mučednickou smrtí. K Tomášovu usmrcení došlo nedaleko dnešního Madrasu. Místo se nazývá Majlapur (dříve zv. Kalamina,). Nad udávaným místem jeho smrti byla v roce 1547 postavena katedrála.

MODLITBA

Všemohoucí Bože, naplň nás radostným vědomím, že se za nás přimlouvá svatý apoštol Tomáš, a posilni naši víru, abychom měli věčný život ve jménu Tvého Syna, o němž on vyznal, že je to náš Pán a Bůh. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. PROKOP, 4. července

památka, poustevník a opat

Patron: Čech; horníků a rolník

Atributy: důtky, spoutaný ďábel, jelen, laň. poustevník

Narodil se v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Datum není spolehlivě známé, mohlo to být kolem r. 985. Vzdělal se ve staroslověnštině asi už u některých kněží a na Vyšehradě.

Podle některých zpráv byl určitou dobu někde ve slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil v slovanské liturgii. Své životní povolání viděl Prokop v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Přitom byl i ženatý, protože tehdy nebyly všeobecně platné přísné předpisy o kněžském celibátu. Měl i syna Jimrama.

Benediktinským mnichem se pravděpodobně stal v břevnovském klášteře. Po vyvraždění Slavníkovců mniši s rodovými svazky hodně měnili místa. I Prokop měl dovoleno odejít do ústraní, kam ho táhla touha po samotě. Nejdříve se kratší dobu zdržoval v jeskyni v Dalejích u Jinonic a pak asi kolem r. 1009 přešel do lesů v Posázaví. Kronikář sázavského kláštera o něm později napsal: „Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře.“

Na Sázavě žil v modlitbě a práci podle benediktinského hesla: „ora et labora“. Začal s kácením stromů a obděláváním půdy, přičemž žil jako poustevník. Časem se k němu připojil syn Jimram, synovec Vít a několik dalších osob a vznikla poustevnická osada. Uprostřed prostých chatrčí měli postavenou kapli zasvěcenou Panně Marii a sv. Janu Křtiteli.

Za Prokopem přicházeli lidé hledat radu i tělesnou a duševní pomoc. Velkým Prokopovým obdivovatelem se stal kníže Oldřich, z jehož přispěním byl vystavěn sázavský klášter. S nemenší úctou k Prokopovi vzhlížel Oldřichův syn Břetislav, jehož touhou bylo vidět Prokopa jako prvního sázavského opata. Za Prokopova vedení se klášter stal významným střediskem náboženského života a křesťanské kultury.

Sv. Prokop zemřel 25.3. Pohřeb Prokopa se uskutečnil v sázavském klášteře, ale jeho ostatky byly v roce 1588 přeneseny slavnostně do pražského kostela Všech svatých. Svatořečen však byl mnohem dříve, v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Prokopa, aby kolem sebe shromáždil ty, kdo se k Tobě chtěli přiblížit modlitbou chvály a prací pro své bližní; na jeho přímluvu veď i nás, ať se modlíme a pracujeme tak, abychom stále žili ve spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. ANTONÍN ZACCARIA, 5. července

Sv. Antonín Zaccaria

připomínka, zakladatel řádu Barnabitů

Atributy: černá klerika , hostie, kalich, kříž , lilie

Narodil se v r. 1502 v Cermoně v severní Itálii do patricijské rodiny. Byl nadaný, studoval v Padově medicínu a již ve 22ti letech měl dva doktoráty. Zprvu působil jako lékař a byl horlivý jako křesťanský laik. Ve věku 26ti let se definitivně rozhodl pro duchovní cestu a přijal kněžské svěcení.

Antonín Zaccaria toužil být knězem podle Ježíšova Srdce. Po dvou letech kněžství se r. 1530 rozhodl k založení kongregace, v níž by bylo žité evangelium po příkladu prvních křesťanů.

V první řadě šlo o řád „řeholních kleriků sv. Pavla“ i když jejich společenství bylo zváno „Barnabité“, kvůli sídlu u sv. Barnabáše. Bratry byli duchovní správci působící jako lidoví misionáři. Antonín jim napsal pravidla a vedl je k pokoře a sebezapírání.

Druhou jím založenou kongregací s pomocí hraběnky Guastella byly „andělské sestry sv. Pavla“ zvané angeliky. Jejich andělským posláním mělo být přivádění ohrožených dívek na správnou cestu. Třetí řád, jeho poslední kongregace, byl jím ustanoven pro manžele, aby evangelního ducha dostal do rodin a přál si, aby manželé nejen následovali, ale přímo žili život Krista ve světě.

Zemřel již v 37 letech ve svém rodišti. Jeho ostatky byly převezeny do Milána. Papežem Lvem XIII. byl 3.1. 1890 blahořečen a 27.5. 1897 kanonizován.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Antonína Zaccaria, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem a aby nám ukázal, jak žít podle evangelia; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen