SVATÍ MĚSÍCE

B Ř E Z E N

SV. SUITBERT, 1. března

Sv. Suitbert

připomínka, biskup, misinář OSB

Atributy: biskup, hvězda (v ruce nebo na berli)

Byl Anglosas a stal se benediktinským mnichem a žákem sv. Egberta. Ten jej s Villibrordem a dalšími deseti připravil na misijní činnost u Frísů.

V roce 690 odpluli do Fríska mezi pohany a mnoho jich obrátili na křesťanství. Při jeho návratu do Anglie v roce 693 byl biskupem Wilfrithem z Yorku vysvěcen na misijního biskupa bez určité diecéze. Suitbert také působil jako misionář ve Vestfálsku. Byl ochráncem pronásledovaných a žil asketickým životem.

Na Pipinovi Herastalském si vyprosil rýnský ostrov u Düsseldorfu a na něm r. 710 založil klášter Verdský, pozdější Kaiserswerth se seminářem. Za svatého byl prohlášen Lvem III. 4. 9. 810. V Düsseldorfu je z konce XII. stol. Suitbertovi zasvěcená sloupová basilika.

SV. CEADA, 2. března

Sv. Ceada

připomínka, biskup

Pocházel z Northumbrie. Jeho bratr a pozdější světec Ced založil opatství v Lastinghamu v Yorkshiru. Tam byl opatem a když se stal biskupem východních Sasů, Ceada se stal jeho nástupcem.

Odtud byl povolán na biskupský stolec do Yorku, ale v roce 669 Theodor z Canterbury zjistil, že Ceada nebyl právoplatně vysvěcen, a proto jej odvolal. Ceada rozhodnutí přijal v pokoře a vrátil se do Lastinghamu k životu v pokání.

Theodor jej později znovu s řádným vysvěcením povýšil do biskupského úřadu, a to v Mercians se sídlem v Lichfieldu. Biskup Ceada ve svém úřadu vystupoval skromně a po diecézi cestoval pěšky. Snažil se pomáhat všem potřebným a šířil kolem sebe lásku a porozumění. Po necelých třech letech zemřel v Lichfieldu.

SV. KUNHUTA (KUNIGUNDA), 3. března

Sv. Kunhuta

připomínka, císařovna a řeholnice

Patronka: bamberské diecéze, těhotných žen, dětí, nemocných

Atributy: císařský oděv, kniha, koruna císařská, kostel, radlice, řecký kříž, řeholnice

Byla dcerou hraběte Sigfrida a jeho manželky Hedviky. Vychovávána ve zbožnosti vynikala křesťanskými ctnostmi. S věkem dospívání rostlo její přání sloužit Bohu po celý život v panenské čistotě.

Rodiče jí vybrali za manžela Bavorského vévodu Jindřicha a tomu ještě před sňatkem řekla o svém úmyslu a zaslíbení Bohu. Zbožný Jindřich schválil její úmysl a sám se Bohu zavázal slibem trvalého panictví.

Na připomínku upřímné vůle k celibátnímu životu daroval po sňatku Kunigundě drahocenný kříž, kterého si velmi vážila. Jejich zvláštní manželství bylo projevem Boží milosti a důkazem, že i taková asketická cesta je z lásky k Bohu možná.

Oba, Kunigunda (či Kunhuta) i Jindřich zůstali svému slibu po celý život věrni a žili spolu ve svaté nadpřirozené lásce. Bylo to významnější o to, že Jindřich byl v Cáchách 3. 9. 1002 zvolen německým králem a jeho žena v paderbornském chrámě pak prohlášena královnou. 

Jejich moc vzrostla ještě víc, když Jindřich podrobil zpupné Lombardsko a přijel do Říma, kde 14. 2. 1014 byl Benediktem VIII. korunován za Římského císaře a Kunigunda se tam stala císařovnou. Víme, že už v Německu budovala chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství a sama zhotovovala pro svatyně bohoslužebná roucha.

Sv. Kunhuta, císařovna

Léta štěstí vystřídalo období zkoušek, o které se postarali zlomyslníci rozvířením pomluv o nepravdivé Kunigundině nevěře. Pro císaře to byla rána a Kunigunda vědoma si své neviny na ně nedbala a mlčela. Pomluvy se však rozrůstaly, císaře znepokojily a obecnému pohoršení bylo zapotřebí udělat přítrž.

V té době byla právním prostředkem tzv. ordálie neboli „Boží soud“, pro který se rozhodli. Bylo rozhodnuto, aby Kunigunda kráčela 15 kroků bosýma nohama po rozžhavených radlicích. Provázena císařem, knížaty, svědky a zástupem lidu účastnila se předem mše svaté, při níž přijala Tělo Páně a pak nad ní kněz vykonal předepsané modlitby a byly učiněny přípravy k provedení právní očisty pomocí devíti rozžhavených radlic v těsné řadě.

S pevnou myslí po nich císařovna bosky přešla bez nejmenších popálenin. Lid se rozjásal a velebil Boha i ctnost milované císařovny, které si ještě víc vážil a císař ji veřejně odprosil za podezření, které bylo zázrakem vyvráceno.

Po nějaké době Kunigunda těžce onemocněla a v nemoci udělala slib, že, pokud se uzdraví, založí klášter panen s benediktinskou řeholí. K uzdravení došlo a klášter vystavěla v Kaufungách v Hesensku, poblíž Kaselu. Před jeho dokončením zemřel její manžel Jindřich II., později prohlášený za světce. Když umíral, ještě znovu potvrdil zachování panenství Kunigundy. Ta pak ve výroční den úmrtí manžela nechala klášter posvětit.

Při slavné bohoslužbě obětovala částečku svatého kříže. Po evangeliu přistoupila k oltáři, odložila korunu, císařský plášť i všechny své šperky. Dala si ostříhat vlasy, oděla se v černé řeholní roucho a od biskupa přijala závoj a prsten jako znak svého zasnoubení se s Kristem. Od té chvíle žila pokorně v klášteře a ničím se nelišila od ostatních sester. 

Po 15 letech služby v klášteře těžce onemocněla a skromně se připravovala na smrt. S prosbou o uložení vedle bratra a pána, jenž ji volá k sobě do nebe, zesnula. Byla proto pohřbena v bamberském chrámě po boku svého manžela. Divy byla oslavena za života i po smrti a proto papežem Inocencem III. v roce 1200 prohlášena za svatou.

MODLITBA

Bože, Tys dal své služebnici Kunigundě správné poznání, naplnil ji svou láskou i moudrostí a pokorou; prosíme Tě: naplň těmito svými dary i nás, abychom Ti sloužili s upřímným srdcem jako ona a vydávali o Tobě svědectví svou vírou i životem. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

SV. KAZIMÍR, 4. března

Sv. Kazimír

nezávazná památka, polský princ

Patron: Polska, Litvy, maltézských rytířů a mládeže

Atributy: lilie, královské odznaky, polský kroj

Narodil se v Krakově 5. 10. 1458 jako syn polského a litevského krále Kazimíra IV. a Alžběty Habsburské. Byl třetí ze 13 dětí. Když mu bylo necelých 13 let, byl jeho nejstarší bratr Vladislav na Kutnohorském sněmu jednohlasně zvolen králem českým a 16. června volbu přijal.

V témže roce (1471) v Uhrách dozrálo spiknutí nespokojené šlechty proti králi Matyáši Korvínovi (Huňadovci) a polský král byl požádán, aby mladého Kazimíra dal Uhrům za krále.

Kazimír z Krakova vyjel 2. října se svým vojskem a po měsíci stanul u Hátváru, poblíž Budína. Matyáš stáhl své vojsko a rozdvojil své protivníky tak, že ke Kazimírovu vojsku se po jeho vjezdu do Uher nikdo nepřidával.

Třináctiletý Kazimír uvážil, že by v rozhodném boji mohlo téci moc krve a odtáhl proto k Nitře. Tam nechal hlavní posádku a s částí vojska se nejkratší cestou vrátil domů. Rodičům řekl, že nechce žádnou korunu, která by byla zbarvená krví poddaných a že se chce raději namáhat o korunu křesťanských ctností.

Otec byl velmi nespokojen, že jeho plány v Uhrách nevyšly a Kazimír se proto odebral na vzdálený hrad, kde se oddal zbožnému životu a zvažoval svoji budoucnost. Pohrdal přepychem a začal žít asketicky.

Sv. Kazimír, patron Polska

Spával na zemi, nosil hrubý kající oděv a různě se postil. Již před otevřením kostela bylo možné jej někdy vidět klečet u vchodu. Čím více se modlil a účastnil bohoslužeb, tím více toužil žít jen pro Ježíše a jeho Matku, k níž choval velkou úctu a lásku.

Také se rozhodl, že se neožení a složil slib panické čistoty. Nesmírně si vážil Nejsvětější svátosti a rád rozjímal o Ježíšově utrpení. Čistotu pokládal za nejkrásnější ctnost a radoval se ze svého slibu. Marně se otec snažil hovořit o tom, že by sňatkem prospěl královské rodině a lékaři mu zase předstírali, že by si manželstvím prodloužil život.

Často býval nemocen a při poslední vysoké horečce zemřel na tuberkulózu v Grodnu, v Litvě, ve věku 25 let. Po 120 letech byl jeho hrob ve Vilně otevřen, jeho tělo bylo neporušené a na jeho prsou ležel zachovalý a rukou psaný chvalozpěv o Panně Marii.

MODLITBA

Všemohoucí Bože, Tobě sloužit znamená kralovat; veď nás na přímluvu svatého Kazimíra, abychom Ti svatě a spravedlivě sloužili po všechny dny svého života. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

SV. TEOFIL (BOHUMIL), 5. března

připomínka, biskup

Byl biskupem v Caesarei. Teofil chtěl, aby v Církvi vládl především duch míru a pokoje a připojil se k lidem stejného smýšlení, zejména k Ireneji, pozdějšímu světci. S ním se podílel na smíření Efezu s Římem. Přidržoval se jeho zásad a prospíval v moudrosti i ve ctnostech. Křesťanské společenství vedl k Boží slávě pod ochranou Matky Boží. Z jeho života je zpráv poskrovnu, omezené zprávy jsou i o jeho konci, k němuž došlo na začátku pronásledování císařem Septimem Severou.

SV. FRIDOLÍN, 6. března

Sv. Fridolín

připomínka, misionář

Patron: Bádensko-Württemberska, Německa, ochránce před požáry a povodněmi 

Atributy: benediktin, kostra nebo mrtvý

Pocházel ze starého šlechtického rodu v Irsku. Po smrti rodičů rozdal zděděný majetek a stal se knězem. V modlitbě Páně, při slovech „přijď království Tvé“, myslíval na oblasti mimo svou vlast, kde Krista ještě neznají a toužil přispět k jeho poznání.

Za touhou svého srdce viděl i volání Boží, vydal se přes moře do Galie a dorazil do Poitiersu. Pro úctu k němu vyhledal zříceniny jeho chrámu a kláštera, rozbořených Vizigóty již r.409. Fridolin pak jednal s poitierským biskupem, kterému se svěřil se snem, v němž byl od Hilaria vyzván, aby pátral po jeho hrobu a také začal s novým budováním chrámu. Při kopání se šťastně podařilo objevit Hilariův hrob a vyzvednout ostatky.

Sv. Fridolín, patron Německa

V době stavby Fridolín obdržel ve snu další výzvu, aby dokončení stavby zanechal dvěma bratrům a s částí nalezených ostatků se vypravil do země Alemanů na ostrov ležící v řece Rýně a tam působil jako misionář. Výzvy uposlechl a vydal se ostrov hledat, ač kde přesně leží nevěděl. Jeho cesta je značena kostelíky ke cti sv. Hilaria, které na svých delších zastávkách stavěl.

Nakonec plul po Rýně a hledaný ostrov objevil mezi Basilejí a Zurzachem. Zakotvil u Säckingenu, který se později stal duchovním centrem horního Porýní. Fridolin se pak obrátil o pomoc k franckému králi Dětřichovi, od kterého obdržel listinu s plnou mocí, aby mohl na onom ostrově vystavět chrám s klášterem.

Vrátil se s doprovodem, který mu byl poskytnut a začal s budováním chrámu. Vzhledem k atributu stojí za pozornost, že podle legendy Fridolín vzkřísil mrtvého šlechtice Ursa, od něhož dříve obdržel rozsáhlou planinu pro stavbu chrámu.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Fridolina, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře a aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, zachovali víru a věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

SV. PERPETUA A FELICITA, 7. března

Sv. Perpetua a Felicita

památka, mučednice

Jedná se o dvě vdané ženy z městečka Thuburbo Minus v blízkosti Kartága, což je na území dnešního Tuniska v severní Africe.Perpetua pocházela ze vznešené rodiny v Kartagu. Porodila první dítě, které ve vězení kojila.

S ní sdílela osud křesťanské vyznavačky za císaře Septima Severa i otrokyně Felicita v osmém měsíci těhotenství. Obě byly čekatelkami na křest a s nimi byli uvěznění další tři katechumeni. Revokát, který prý byl manželem Felicity, Saturnin, Sekundin a k nim se dobrovolně přidal Satyr. Všichni byli později společně a krutě popraveni v cirku.

Perpetua dělala ve vězení zápisky o tom, co prožívaly. Uváděla v nich: „Když jsme byly ve vyšetřování, pokoušel se mne otec od víry odvrátit. Řekla jsem mu: »Otče, vidíš zde ten džbánek? Nelze jej nazvat něčím jiným než co vyjadřuje, čím je. A já se také nemohu jinak vyjádřit, než že jsem křesťanka.«

Otec se rozzlobil a uhodil mne. Za několik dní jsme ve vězení byly pokřtěny. Brzy na to jsme byly obě uvrženy do podzemního vězení. Byl to hrozný den. Nepředstavitelné teplo sálalo z toho množství lidí. Vojáci si k nám moc dovolovali.

Později nám diakoni Perpetius a Pomponius úplatkem dopomohli k tomu, že jsme na několik hodin mohly být v lepším koutku našeho vězení, kam nás zavedli. Kojila jsem své dítě, které bylo od hladu velmi slabé.

Sv. Perpetua a Felicita, mučednice

Obrátila jsem se na matku a bratra a jim jsem své dítě odkázala. Také jsem prosadila, že pár dnů jsem mohla mít dítě ještě u sebe v žaláři. Později jsme byly u výslechu u státního navládního Hilarianuse a jeho rozsudek zněl: „šelmám“. Chtěla jsem mít ještě do té doby dítě u sebe, ale otec to nedovolil…“

Když nadešel den popravy, muži byli nejprve do krve zbiti koženými řemeny. Na Perpetuu a Felicitu vhodili síť a potom vypustili divokou krávu se špičatými rohy, která je zraněné vláčela po cirku. Pak byl Satyr předhozen leopardovi a zůstal polomrtvý v kaluži krve, po něm byli šelmami ztýráni ostatní tři muži a nakonec všichni ve středu arény usmrceni. Gladiátor jim mečem prořízl hrdlo. Kristu odevzdali svůj život a on byl jejich silou v nejtěžších okamžicích.

Původní místo hrobu těchto mučedníků není známé, ale ve IV. století byly jejich ostatky uloženy do nové baziliky, která byla v pozdějších stoletích zničena. V roce 1907 se však na místě basiliky našly zachovalé hrobní nápisy Perpetuy, Felicity a dalších mučedníků. Obě dvě ženy jsou také připomínány v 1. liturgickém kánonu při mši svaté.

MODLITBA

V lásce k Tobě, Bože, nacházely svaté mučednice Perpetua a Felicita sílu, aby se nezalekly svých mučitelů a překonaly smrtelná muka; na jejich přímluvu posiluj i naši lásku, aby stále rostla. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. JAN Z BOHA, 8. března

Sv. Jan z Boha

nezávazná památka, zakladatel řádu Milosrdných bratří

Patron: Granady, nemocných a nemocnic, ošetřovatelů, knihkupců 

Atributy: řeholní hábit, hrnec, Jezulátko držící granátové jablko, koš, nemocní, obraz Krista

Narodil se roku 1495 v Montemor-o-Novo v Portugalsku. Jeho otec byl chudý řemeslník Ondřej Ciudad, matka Terezie ho vedla ke zbožnosti. Jako mladý odešel do světa. Dobrodinec Jana později zaměstnával jako pastýře dobytka i dělníka na poli.

Nakonec mu nabídl svou dceru za ženu, ale Jan odmítl a raději vstoupil do armády. Štěstí mu tam ale nepřálo, tak se znovu vrátil do Oropese, kde pracoval snad až do 37 let. Začal pracovat jako pomocný dělník při budování pevnosti Ceuty. Po našetření nějakých peněz začal obchodovat s knihami, zprvu jako potulný prodavač a pak se stal knihkupcem v Granadě.

Od 40 let by rád začal něco dělat pro šíření víry, ale neměl žádný životní plán. Až po dalších dvou až třech letech, kdy vyslechl kázání Jana z Avily, prožil hlubokou vnitřní proměnu. První reakcí byly veřejné projevy jeho neobyčejně velké lítosti nad svými hříchy. Viděl je jako strašné zlo a silně toužil po Božím milosrdenství. 

Zubožené nemocné začal shromažďovat v domě, který získal od jednoho šlechtice za pomoci arcibiskupa a v němž upravil 47 lůžek. S láskou pečoval o své nemocné, ošetřoval je, sháněl jim léky a vedl je k trpělivosti i k Bohu. Žil jen pro Boha a potřeby bližních. 

Sv. Jan z Boha, zakladatel řádu

V roce 1547 se mu v Granadě podařilo vybudovat větší nemocnici s léčebnou péčí, která byla průkopnickým dílem. Pozvolna se od předchozího roku utvářelo i společenství, které mělo žít a pracovat podle Janových ideálů a později se z něj stal řád milosrdných bratrů. Jan měl od arcibiskupa oděv, který byl znakem zasvěcené osoby a jméno Jan z Boha. V roce 1548 svou činnost Jan rozšířil založením další nemocnice v Toledu.

V následujícím roce, za požáru cizí nemocnice, kdy se do ní již nikdo nechtěl odvážit vkročit, pilně sám vynášel nemocné a zachraňoval i nějaké potřebné materiály. Šlo-li o zachraňování nemocných, nedělal nikdy rozdíly. Jeho pomoc pocítily i opuštěné děti, studenti bez prostředků, dělníci bez práce, ženy vystavené vydírání a mravní zkáze.

Ve službě druhým vydal svůj život. Při záplavách se vrhl do studených vln, aby zachránil tonoucího. Následkem toho onemocněl a pak kleče s křížem přitisknutým na prsou a se slovy: „Ježíši, do Tvých rukou poroučím svoji duši,“ skonal. Bylo mu 55 let.

Po jeho smrti velmi vzrostl počet jeho duchovních synů nejen ve Španělsku a papež Pius V. je potvrdil r. 1571 jako kongregaci, a Sixtus V., v roce 1586 jako řeholní společnost s pravidly řehole podle sv. Augustina. Jan z Boha, zasluhující si zařazení mezi velké sociální světce, byl svatořečen v roce 1690 Alexandrem VIII. a r. 1930 Piem XI. prohlášen za patrona všech nemocnic, tedy nemocných a nemocničního personálu.

MODLITBA

Bože, Tys naplnil svatého Jana soucitem a láskou k nemocným; pomáhej i nám, abychom ochotně prokazovali milosrdenství a dostali se mezi ty, pro které je připraveno Tvé království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.