SVATÍ MĚSÍCE

S  R  P  E  N

SV. ALFONS Z LIGUORI, 1. srpna

Sv. Alfons z Liguori

památka, biskup a učitel církve, zakladatel řádu redemptoristů

Patron: zpovědníků a profesorů morálky

Atributy: anděl, psací náčiní, obraz P. Marie, růženec nebo misijní kříž

Narodil se 27. 9. 1696 v Marianelle u Neapole v Itálii do staré šlechtické rodiny. Otec Josef byl kapitánem lodi a matka Anna roz. Cavalieri se s nevšední péčí a láskou věnovala křesťanské výchově svých osmi dětí.

Alfons byl nejstarší, nechybělo mu nadání a tak podle otcova přání byl v Neapoli přihlášen ke studiu práv na univerzitě již ve 12 letech. Díky brzkému zápisu na universitu měl přístup k oficiálním zkouškám a doktorát z občanských a církevních práv zvládl již jako 16letý. 

V 18 letech otevřel vlastní advokátní kancelář, stal se oblíbeným a vyhledávaným. Asi po osmi letech, v jednom významném soudním procesu, jej potkal neúspěch. Ještě téhož roku 1723, při návštěvě nevyléčitelně nemocných náhle cítil, že má změnit povolání. Začal studium teologie a již v prosinci 1726 přijal kněžské svěcení.

Zapojil se do diecézního kněžského sdružení „Apoštolské misie“, nazývaného i „Propaganda“ a horlivě působil jako lidový misionář. Na srdci mu nejvíce ležel stav lidí nejubožejších, v hmotné a mravní bídě. 

V roce 1731 s biskupem Tomášem Falcoju společně založili kontemplativní řád Sester Nejsvětějšího Vykupitele a P. Alfons následující rok 9. 11. založil s prvními zájemci z řad kněží „Kongregaci Nejsvětějšího Vykupitele“ – redemptoristy. Důvodem byla potřeba apoštolské práce na venkově.

Sv. Alfons z Liguori, patron zpovědníků

Alfons vynikal v adoraci i v lásce k Panně Marii, kterou často nazýval Útočištěm hříšníků, Matkou milosrdenství a dobrotivou a mírnou Pannou.

Viděl v ní tu, která pomáhá vlévat milost a spolupůsobí její růst. Jako obhájce Boží lásky a Božího milosrdenství vystupoval proti nadměrné přísnosti – bludu jansenistů.

Jeho kongregaci redemptoristů schválil papež Benedikt XIV. v roce 1749 s názvem Nejsvětějšího Vykupitele.

Roku 1762 byl Alfons od papeže Klementa XIII. jmenován biskupem v hornaté diecézi Sant Agata dei Gotti, kterou pak po 13 let s pastýřskou horlivostí spravoval. Během té doby, v roce 1768, onemocněl silnou artritidou v zádech s následným pokřivením šíje.

Teprve v 79 letech abdikoval a se souhlasem papeže Pia VI. odešel trávit poslední léta života do řeholního domu v Pagani u Salerno poblíž Neapole. Sv. Alfons zemřel v pokoji ve věku 91 let.

Sv. Alfons, zakladatel redemptoristů

Napsal mnoho spisů, v nichž předával nauku církve obohacenou. Zanechal velmi významné morální spisy, jeho „Teologie morálky“ v roce 1933 již měla za sebou 82 vydání. Připomínány jsou jeho příručky pro zpovědníky a lidové misionáře. Celkem napsal 111 děl, která vycházel až v 63 jazycích a prý se jedná o více než 20000 vydání jeho publikací.

K jeho vedlejším činnostem patřilo i malířství, byl schopným architektem, vyznal se v sochařském umění i v hudbě. Složil např. pašijovou kantátu: „Duetto tra l´anima e Gesu Cristo“ (Dueto duše a Krista), již jako dítě se naučil hrát na cembalo.

K jeho blahořečení, připravovanému od jeho smrti, došlo v roce 1815, po návratu papeže Pia VII. z vyhnanství. Papežem Řehořem XVI. byl v r. 1839 slavnostně kanonizován a jeho nástupcem Piem IX. v roce 1871 zařazen mezi církevní učitele. V roce 1950 byl prohlášen patronem moralistů a zpovědníků.

MODLITBA

Bože, Ty dáváš své církvi v každé době nové příklady k následování; dej, ať v horlivosti o spásu duší jdeme ve stopách svatého biskupa Alfonsa, abychom dosáhli společného cíle v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. PETR JULIÁN EYMARD, 2. srpna

nezávazná památka, kněz, zakladatel kongregace Nejsvětější Svátosti

Sv. Petr Julián Eymard

Narodil se 4.2. 1811 v La Mure d´Isères, v městečku uprostřed francouzských Alp. Rodiče měli 10 dětí, ale s Petrem přežila jen jeho sestra Marie. Matka se denně stavovala s dětmi v kostele a v Petrovi od dětství rostla láska a důvěra v eucharistického Ježíše. Rád pomáhal, býval zvídavý. Od dětství toužil po kněžství.

Ve 13ti letech na pouti u Panny Marie Dobré rady se setkal s knězem, který mu poradil, že pro vstup do semináře je zapotřebí učit se latinu. Koupil si tedy latinskou gramatiku a tajně se učil.

V 17ti mu otec vybral nevěstu a prohlásil, že mu na studia nepřispěje. Až r. 1829 při lidových misiích mu pomohl kněz z oblátů Neposkvrněné, který otci domluvil. 

Ve dvaceti letech, v říjnu 1831 nastoupil do semináře v Grenoblu a o tři roky později byl vysvěcen na kněze. Během pěti let ve francouzských farnostech získával důvěru věřících, poznával jejich potřeby a učil je katechizmu. Středem jeho života se natolik stala láska k Eucharistii, že sám sebe označil za zajatce velkého Zajatce v Eucharistii.

V roce 1837 byl biskupem jmenován farářem jedné zpustlé farnosti v blízkosti svého rodiště. Při té příležitosti, v místě kde byl pokřtěn, s vděčností obnovil své křestní sliby a uvažoval o ceně svátosti křtu pro život.

V novém působišti na sebe upozornil tím, že si začal opravovat kostel. Svým nasazením a přátelským jednáním s velkou láskou k chudým vyvolal pozornost lidí. Všimli si jeho velké skromnosti a znovu začali chodit do kostela.

Sv. Petr Eymard, zakladatel kongregace Nejsvětější svátosti

Rádcem P. Petra Juliána Eymarda byl Jan Maria Vianney z nepříliš vzdáleného Arsu, který prožil něco podobného.

Petr Julián nosil v srdci stále větší touhu stát se řádovým knězem. Vstoupil do řádu maristů. Brzy v malém semináři maristů vykonával úkol spirituálem. Petr, řeholním jménem Julián, se stal provinciálem, byl pověřen péčí o domy kongregace v zemi i v zahraničí.

Stal se také žádaným kazatelem, exercitátorem a vyhledávaným duchovním vůdcem. Přitom práce ve správě mu byla potřebnou průpravou k pozdějšímu založení jeho nové kongregace.

O dva roky později prožil u Matky Boží ve Fourviere „milost povolání.“ Cítil potřebu řeholní společnosti, která by u Pána v Nejsvětější Svátosti bděla, uctívala ho a přiváděla další k jeho úctě. Zprvu zvažoval společenství při své kongregaci, ale v dalším roce mu bylo jasné, že ji má opustit.

Podle jeho slov se mu Panna Maria zjevila v bílém hávu a řekla, že si přeje, aby se zasvětil šíření úcty k jejímu božskému Synu v tajemství eucharistie. Nechal se uvolnit ze závazků řehole maristů a r. 1856 založil v Paříži kongregaci kněží Nejsvětější svátosti, tzv. eucharistiánů, kteří by podporovali úctu k eucharistii a setrvávali v její adoraci. 

Od papeže Pia IX. podepsaný schvalující dekret o papežské aprobaci pro kongregaci Nejsvětější Svátosti Petr Julián převzal 3.7. 1863 v Římě.

Poslední léta provázely Petra Juliána mnohé těžkosti. Dopadl na něj pocit osamocenosti, vnitřní temnoty, marnosti i těžká migréna a potíže dalších chorob. Sužovala ho nespavost, která mu neumožňovala aktivní činnost. 

V létě 1868 se byl zotavovat z těžké nemoci u sestry v rodišti a při návratu byl zasažen mozkovou mrtvicí a nemohl mluvit. Za péče dvou spolubratrů, kteří za ním dojeli, zemřel 1. srpna. Jeho tělo bylo po 10ti letech shledáno neporušené a přeneseno do kostela Corpus Christi v Paříži. Blahořečen byl r. 1925 a 9.12. 1962 papežem Janem XXIII . kanonizován.

MODLITBA

Bože, Tys vyvolil svatého Petra Juliána k životu v chudobě a čistotě a povolal ho k založení kongregace přispívající k patřičné úctě Tvému Synu v eucharistii. Prosíme Tě dej, abychom podle jeho vzoru celým srdcem lnuli k Eucharistii a setrvali v lásce. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. LYDIE, 3. srpna

připomínka, laička

Sv. Lydie

Pochází z maloasijské Thyatiry. Pravděpodobně z důvodu obchodu se nastěhovala do města Filip, které bylo římskou kolonií a mělo výsadu římského občanství.

V tomto městě blízko Egejského moře byla římská vojenská posádka a hlavně hodně bohatých lidí. Právě ti si mohli u Lydie dovolit nakupovat drahou barvu na látky ze středomořského hlemýždě ostranky purpur i látky od ní obarvené. Skutky apoštolské ji nazývají obchodnicí s purpurem a ctitelkou jediného Boha.

Apoštol Pavel přišel do Filip, kde nebyla synagoga a zřejmě nevěděl, kudy kam. Říkalo se, že v městech bez synagogy se starozákonní věřící scházejí v sobotu u řeky. Tam našel skupinu žen, zvaných proselytky, které se seznámily se starozákonními knihami a sešly se tam k modlitbě. Právě Lydie té skupině snad pro svou větší vzdělanost předsedala.

Lydie ochotně i s ostatními vyslechla zvěst evangelia a přijala základy víry. Bůh jí otevřel srdce a ona s nadšením přijala Boží slovo. Dovedla k Pavlovi i svou rodinu a i všichni ostatní z jejího domu se seznámili s učením Krista a přijali křest. 

SV. JAN MARIA VIANNEY, 4. srpna

Sv. Jan Maria Vianney

památka, kněz

Patron: farářů

Atributy: kněz, štola

Narodil se 8.5. 1786 v Darvilly poblíž Lyonu do chudé rolnické rodiny. Pokřtěn byl Jan Křtitel Maria a především od své matky poznával milujícího Boha a osvojil si to nejdůležitější – modlitbu.

Podle jeho vzpomínek, největší vděk matce asi patřil zato, že ho naučila dobře se modlit. Uvádí se, že Janovi rodiče měli 6 dětí, a když měl Jan tři roky, vypukla francouzská revoluce. Těžkost doby dokresluje také to, že přes velkou zbožnost Jana i rodiny, přistupoval k prvnímu sv. přijímání až ve 13ti letech a to ještě při mši svaté sloužené v tajnosti pronásledovaným knězem.

K otevření školy v Darvilly došlo až po revoluci, kdy Janovi bylo 17 let. Přesto ji začal navštěvovat s mnohem mladšími a nadanějšími dětmi. Nesnadno se učil, rychle zapomínal. Pro Janovy duchovní předpoklady mu trpělivě věnoval mnoho času a zasazoval se zato, aby z něj mohl být kněz.

Studium nezvládal a nejednou se zdálo, že se knězem nebude moci stát. K tvrdým námitkám proti Janovu vysvěcení vznesl generální vikář otázku po jeho zbožnosti a na pozitivní odpověď dodal: „Ať je pro ni připuštěn k svěcení; milost Boží nahradí, čeho se mu nedostává na vědomostech.“

Kuchyně sv. Jana Maria Vianneye

Jan byl tedy 13.8. 1815 v 29ti letech vysvěcen na kněze a přidělen za kaplana svému faráři v Eculle. Po třech letech byl poslán do velmi duchovně zanedbaného Ars-en-Dombes.

Díky své pokoře si byl vědom toho, že nemůže chtít začít kázat a napomínat. Začal tedy soukromou modlitbou a příkladem kajícnosti. Jeho bídný oděv odpovídal okolí, do něhož přišel. 

Zbožnost, chudoba, pokora a láska – to byla Janova výzbroj, se kterou přišel do Arsu sloužit Bohu a hříšníkům. Jeho asketický život byl obětí za záchranu lidských duší. Měl velké porozumění pro každého, mimořádné charisma pro službu ve zpovědnici, dar nahlížení do srdcí, ale přitom byl člověkem, který neměl daleko k humoru. 

Jan Maria Vianney postupně měnil život ve farnosti. Založil farské sdružení pro muže i pro ženy a pro děvčata výchovný ústav. Pomáhal proti hmotné i duševní bídě a mezi jiným dokonce od největších chudáků kupoval pro sebe starý špatný chléb.

Od hýřivého a lehkomyslného života vedl své farníky k modlitbě, od nedělních prací ke zbožnosti a pospolitosti v rodině a připomínal: „V neděli nám milý Bůh otevírá své poklady a je na nás, abychom z nich nabírali plnýma rukama.“

Přečtěme si úryvek z katecheze o modlitbě, kde říká: „Člověk má krásný úkol a poslání: modlit se a milovat. Modlete se tedy a milujte, v tom spočívá štěstí člověka na zemi. Modlitba není nic jiného než sjednocení s Bohem. Kdo má srdce čisté a spojené s Bohem, cítí v sobě sladkost, která ho naplňuje rozkoší; obklopuje ho podivuhodné světlo. V tomto důvěrném sjednocení jsou Bůh a duše jako dva dohromady slité kusy vosku; nelze je už rozdělit. Toto spojení Boha s jeho maličkým tvorem je něco překrásného. Je to štěstí, jež nelze pochopit.

Janův den měl nezvyklý rozvrh. Již ke druhé hodině v noci usedal do zpovědnice, u které ho očekávali kajícníci. Denně zpovídal asi 12 – 17 hodin. V 7 nebo v 8 hodin měl mši svatou, po ní zasedl do zpovědnice. O 11té hodině míval kázání nebo výklad katechismu. Zpovídal pak i odpoledne, po katechezi v dětském útulku. V posledních letech života stoupl počet těch, kteří ho ročně vyhledávali ze 30 000 na 100 000 lidí.

Sv. farář arský, patron farářů

V celé Francii, roku 1832, řádila epidemie cholery, ale Ars zůstalo ušetřeno a přibývaly i jiné nepochopitelné úkazy připisované milostiplnému působení faráře, o němž rostla pověst svatosti.

Jan Maria Vianney sám nebyl ušetřen dlouhých duchovních bojů, vnitřního utrpení. Prožil úzkosti a mučivý pocit vlastní bezmocnosti a k tomu i velkou vyčerpanost, která byla pochopitelná k jeho vyčerpávajícím výkonům.

Nakonec se neúnavně věnoval všem, kteří u něj hledali pomoc do 29.7. 1859, kdy ze zpovědnice odcházel s vysokou horečkou. Jeho síly pak odcházely velmi rychle a svou duši odevzdal Pánu o několik dní později, 4.8. ve dvě hodiny po půlnoci, ve věku 73 let. Blahořečen byl papežem Piem X. 8.1. 1905 a kanonizován Piem XI.31.5. 1925 a v dubnu 1928 byl prohlášen za nebeského ochránce všech kněží.

MODLITBA

Všemohoucí a milosrdný Bože, Tys dal svatému Janu, faráři arskému, podivuhodnou schopnost vést svěřené duše; prosíme Tě, naplň také nás láskou svého Syna, ať milujeme své bratry a přivádíme je k Tobě, abychom společně došli do věčné slávy. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.