SVATÍ MĚSÍCE

P R O S I N E C

SV. EDMUND KAMPIÁN, 1. prosince

Sv. Edmund Kampián

nezávazná památka, mučedník

Atributy: jezuita, kniha s nápisem „Decem rationes“, nůž, který bývá vražen do srdce a oprátka na krku

Edmund Kampián se narodil 25.1. 1540 v Londýně jako syn katolického knihkupce. Byl energický, dobře se učil a měl řečnické nadání. Ve 13 letech měl v Londýně uvítací proslov ke královně Marii z rodu Tudorovců a později, r. 1566, vítal v Oxfordu i královnu Alžbětu.

Na zdejší univerzitě získal ve 24 letech akademický titul „Master of Arts“ a otevřela se před ním kariéra doktora filozofie. Téhož roku 1564 se nechal svést ctižádostí a přísahou uznal královnu za hlavu anglické církve.

Zde se stal i jáhnem, ale dalším studiem církevních otců došel k poznání pravdy o katolické církvi a vrátil se do ní po vnitřním zápase a odvolání přísahy před svědky. Tam nastoupil do semináře pro Angličany, smířil se s katolickou církví a přijal podjáhenské svěcení.

V roce 1573 odešel do Říma požádat o přijetí do jezuitské řehole. Odtud byl na vlastní přání poslán do rakouské provincie. Ta měla domy v Čechách i na Moravě a tak se Edmund dostal do naší země. Noviciát začal v Praze a dokončil v Brně.

Sv. Edmund, člen jezuitského řádu

Poté se vrátil mezi pražské studenty, učil v jezuitském Klementinu rétoriku, filosofii a teologii. Také založil jejich první Mariánskou družinu. Pro konání akademií psal divadelní hry v latině, i když uměl česky. V roce 1579 byl v Praze vysvěcen na kněze. V dalším roce obdržel od představených dovolení k návratu do Anglie. 

Jejich návrat byl předem prozrazen anglickým slídilům. Jeho kázání měla velký ohlas, který se dostal až k sluchu udavačů a k samotné královně, proto Edmund opustil Londýn a měnil úkryty. Přitom neustále apoštolsky působil a svou výmluvností, znalostmi, odvahou, smělostí a přitažlivým vystupováním vléval do srdcí anglických katolíků novou naději a sílu nedat se odradit.

Pronásledování se začalo stupňovat, ale P. Edmund Kampián zvládl v Oxfordu napsat a vytisknout 400 brožurek s názvem „Deset důvodů“. Návštěvníci oxfordského kostela Panny Marie je ráno 29.6. 1581 našli na lavicích. Tři týdny poté bylo místo v Lyford Grange, kde sloužil mši svatou pro 60 věřících, prozrazeno odpadlým Eliotem policii a ta si pro něj přišla se zbraní, při bohoslužbě 21. července. 

Byl vězněn a mučen na více místech. V polovině listopadu byl odsouzen ke kruté smrti pověšením, vykucháním a čtvrcením v londýnském Tyburnu. S ním byli odsouzeni a 1.12. přivedeni na popraviště Radulf Sherwin a Alexandr Briant.

SV. BIBIÁNA, 2. prosince

Sv. Bibiana

panna  a mučednice

Patronka: epileptiků; vzývána kvůli problémům s alkoholismem, duševně nemocným, bolestem hlavy

Atributy:  palma, sloup, důtky

Narodila se údajně kolem roku 350 v Římě, jako dcera císařského úředníka. Tradovaná podání zasazují příběh Bibiány do období dvaapůlleté vlády císaře Juliána, jenž se pokusil o obnovení pohanské vlády tvrdým pronásledováním křesťanů.

Rodina Flavianova v křesťanském duchu vychovala dvě dcery, vedle

Bibiany (uváděné i pod jménem Viviana) i Demetrii. Nový římský prefekt Apronián, dosazený r. 362, začal hned s pronásledováním křesťanů a mezi prvními oběťmi si vyhlédl rodinu Flaviána. Při předvolání mu nařídil, aby se zřekl své víry. Za odmítnutí dal Flaviánovi vypálit na čelo potupné znamení a vyhnal ho do míst, kde údajně asi 22. prosince zemřel hlady. Zbytek jeho rodiny po nějakou dobu věznil.

Matku Dafrosu dal prý 4.1. 363 popravit mečem a pohledné, zbožné dcery, které se navzájem posilovaly ve víře, mučit. Demetria údajně na následky mučení hladem zemřela 21.6. a Bibiánu, kterou na začátku prosince dal prefekt katům, se nejprve pokoušel připravit o to, čeho si nejvíce cenila, o víru a mravní čistotu. Bibiana byla odsouzena k nejkrutějšímu bičování.

Přivázána ke sloupu, podle některého podání skonala při bičování důtkami s olověnými kuličkami, podle jiného ji po bičování jeden z biřiců probodl dýkou. Její tělo bylo pohozeno u tržiště a věřící je za noci uctivě pohřbili do blízkosti její sestry a matky. 

SV. FRANTIŠEK XAVERSKÝ, 3. prosince

Sv. František Xaverský

památka, misionář

Patron: jezuitů, šíření víry, všech misionářů, námořníků, cestovního ruchu

Atributy: Indové, jezuita, křest domorodců, kříž, lilie

Narodil se 7.4. 1506 na hradě Xavier v baskické části království Navarra v severovýchodním Španělsku, jako nejmladší z pěti sourozenců. František odešel studovat na univerzitu do Paříže. Měl živou až ohnivou povahu, byl ambiciózní, nadprůměrné inteligence a také tolerantní.

Od začátku druhého roku vysokoškolského studia bydlel společně s tichým melancholickým studentem Petrem Favre. Vlivem protichůdných povah se prý docela dobře doplňovali. Petr svou rozvážností častěji mírnil ostřejší projevy Františka.

Na podzim 1529 přibyl k těmto dvěma starší, invalidní student, již zmiňovaný Ignác z Loyoly. S tímto novým spolubydlícím se František přátelil velmi pomalu, ale nakonec se sjednotili na ideálech, směřujících k založení nového řádu.

V roce 1530 František dosáhl akademického titulu Magister na úrovni dnešního doktorátu filozofie a stal se docentem i ředitelem jednoho univerzitního kolegia. O čtyři roky později, 15.8. 1534 přišel do kaple sv. Dionýze na pařížském Montmartru s Petrem Fabrem, čtyřmi dalšími druhy a s Ignácem z Loyoly, aby pod jeho vedením založili řeholní společnost jezuitů. Učinili slib žít v chudobě, čistotě a službě duším ve Svaté zemi nebo být k dispozici papeži coby Kristovu zástupci.

Sv. František, patron misionářů

Na podzim téhož roku František pod Ignácovým vedením konal duchovní cvičení a jeho životním programem se stala spása duší. V letech 1535-1536 František studoval teologii a připravoval se na svátost kněžství, kterou přijal se svými druhy v červnu 1537 v Benátkách a primici měl ve Vicenze.

Hlavním cílem bratří bylo papežské schválení společnosti Ježíše. Papež Pavel III. ji schválil roku 1539 ústně a 27.9. 1540 i písemně. Ignáce již začátkem roku 1540 požádal portugalský král Jan III. o vyslání jeho bratří do indických misií. 

V první etapě cesty obepluli mys Dobré naděje a přibližně po pěti měsících dorazili do Mosambiku na pobřeží Afriky. Zde museli přečkat zimní období a po moři mohli pokračovat až v únoru.

Po velmi náročné cestě, při níž ho provázela mořská nemoc a byl stále k službě námořníkům, vojákům, odsouzeným, otrokům a dalším nejrůznějším cestujícím, začal v Mosambiku pečovat o nemocné i přes svou vyčerpanost a onemocnění.

Goa, která bývala portugalskou kolonií v Indii, se stala prvním Františkovým působištěm v této zemi. Svou činnost začal v městské nemocnici u těch, kteří sem rovněž odněkud připluli. Po pěti měsících byl poslán na jih k mysu Kanyakumari.

Tamní domorodci se živili lovem perlorodek a hovořili tamilštinou. František jim do tohoto jazyka nechal přeložit základní modlitby církve a desatero. Tamilštinu se teprve začal s velkými obtížemi učit a pak prý jako v ulicích Goa, svolával k výuce katechismu zvonečkem. Neúnavně o Bohu hovořil s dětmi i dospělými.

Kostel sv. Františka Xaverského, Uherské Hradiště

Žil pak mezi obyvateli souostroví Moluk (patřící dnes Indonésii). Udává se, že v některém měsíci pokřtil až na 10.000 Indů. V začátku roku 1545 plul do Malaky a pak dále na ostrov Ambon. Odtud po tříměsíčním působení na ostrov Ternate.

Po skončení této cesty, kterou jako apoštolský nuncius pro Dálný východ považoval za svou povinnost, se dozvěděl o existenci Japonska. V Goy rozdělil úkoly novým misionářům TJ a na džunce čínského námořníka se v srpnu 1549 přeplavil k břehům Japonska.

Pěšky se vydal do Miyaka, kde se mu vysmáli a k císaři se nedostal. Během dvou let však pro víru získal aspoň pět set Japonců. Při návratu předpokládal obrácení Číny, které přispěje i k rozšíření křesťanství v této zemi.

V listopadu 1552 doplul na ostrov San Čoan poblíž Kantonu. Zde vyhladovělý a v horečkách z podchlazení 3.12. zemřel ve věku 46 let zemřel. Blahořečený byl 25.10. 1619 papežem Pavlem V. a svatořečený 12.3. 1622 papežem Řehořem XV.

SV. BARBORA, 4. prosince

Sv. Barbora

připomínka, panna a mučednice

Patron: horníků, sedláků, architektů, stavebních dělníků, pokrývačů, zedníků, slévačů zvonů, kovářů, kameníků, tesařů, hrobníků

Atributy: dělo, kalich, kniha, meč, paví pera, věž

Žila pravděpodobně mezi II. a IV. stoletím v Nikomédii, která také bývala sídelním městem římských císařů na východě, v Bithinii (v dnešním Turecku), na jižní straně Černého moře.

Legenda ji uvádí jako krásnou dceru zámožného Dioskura, který byl velkým nepřítelem křesťanů, jejichž učení se Barbora snažila poznat. Dioskuros chtěl svou dceru ohlídat před jejich vlivem a uvěznil ji do věže, kde jí snad nemělo chybět nic, než svoboda.

Při jedné z otcových cest se údajně domluvila se zedníky na udělání třetího okna, ač do jejího vězení byla naplánovaná jen dvě. Barbora chtěla, aby jí připomínaly Nejsvětější Trojici, v jejíž společnosti toužila žít. Po otcově návratu následovalo vyslýchání.

Někde se uvádí, že v době otcovy nepřítomnosti přijala i svátost křtu a když se mu přiznala, že chce náležet jen Kristu, byla před jeho hněvem dočasně ukryta do země. Některé verze uvádějí, že se skrývala v jeskyni.

Podle legendárního vyprávění, zatímco otec pro ni chystal krutá muka, ona rozjímala o umučení Krista a čerpala tak sílu, aby pro něho dokázala snést všechno. Otec si v hněvu prý přizval soudce Marciana a Barboru, která se k chystaným mukám stavěla hrdinsky, dal krutě zbičovat. Barbora však myslela na Kristovo bičování a to své prý vnímala jako hlazení pavími péry. Druhého dne její nepřátele překvapilo, že rány po bičování z jejího těla zmizely.

Sv. Barbora, patronka horníků

Mezi popisovaná muka, kterými ji chtěli od víry odvrátit, je uváděno drásání železnými hřebeny, pálení boků, tlučení do hlavy, z níž jí chtěli Krista vymlátit i uřezání prsou. Posledním Marciánovým rozhodnutím bylo, že je nutné useknout Barboře hlavu.

Vlekli ji znetvořenou městem k popravišti, snad aby ostatní odradili od víry v pravého Boha. Kazila jim to však statečnost Barbory a anděl, který prý Barbořino krvácející tělo zahalil bílým oděvem.

Když dorazili na místo, kata nepotřebovali, neboť otec byl rozhodnut jeho práci vykonat sám. Legenda v závěru hovoří o tom, že když svou dceru sťal mečem, byl sám zabit bleskem.

Císař Justinián prý přenesl ostatky sv. Barbory v VI. stol. do Konstantinopole, odkud se kolem r. 1000 dostaly do dómu sv. Marka v Benátkách a r. 1009 byly přeneseny na nedaleký ostrov Torcello, do kostela sv. Jana evangelisty. Nejvýznamnější gotický chrám sv. Barbory se u nás nachází v Kutné hoře v Čechách. 

SV. SÁBA, 5. prosince

Sv. Sába, opat

připomínka, poustevník a opat

Atributy: jablko, poustevník, lev, anděl

Narodil se r. roce 439 v Mutalasce (dnes střední Turecko) v Kappadokii. Již asi od osmi let studoval a byl vychováván v nedalekém klášteře Flavianae.

V 18 letech se vydal jako poutník do Svaté země, kde chtěl žít jako mnich. Navštívil jeruzalémský klášter. Nějakou dobu žil v Judské poušti. Po určité době, asi ve věku 30 let žil Sába v jedné jeskyni. Ve 34 letech se prý na pět let uchýlil k životu v naprosté samotě.

V roce 478 se vydal do údolí potoka Cedron a na jeho svahu vedl asketický život soustředěný na modlitbu. S postupem času za ním přicházeli zájemci o tento způsob života a vyrostla zde poustevnická kolonie zvaná lávra (znamenající úzkou cestu). Byl to určitý typ kláštera, v němž mniši žili pět dní samostatně v jeskynních nebo stavěných celách a na sobotu a neděli se shromáždili ke společně slavené eucharistii.

Klášter Mar Saba

Tento nový způsob života zavedl Saba v Judské poušti v sedmi klášterech – lávrách. Ta jeho první dostala pojmenování Velká lávra. (Dnes je zde řecký pravoslavný klášter Mar Saba.)

Vysvětlující slovo k atributům říká, že odhodil jablko, na které měl chuť, protože si uvědomil, že ještě není zvonem ohlášen čas k jídlu. Anděl mu podle legendy ukázal místo ke stavbě kláštera.

Příklad Sabova života i jeho učení přineslo významný vliv na rozvoj východního mnišství. To si mnozí uvědomovali už za jeho života a když ve věku 93 let zemřel, zúčastnili se jeho pohřbu i palestinští biskupové. Pohřben byl ve Velké lávře. Později byly jeho ostatky přeneseny do Benátek a v roce 1965 zpět do Mar Saby.

SV. MIKULÁŠ, 6. prosince

Sv. Mikuláš

nezávazná památka, biskup

Patron: Ruska, Řecka; cestujících, dětí, hasičů, hostitelů, lékárníků, lihovarníků, lodníků, kameníků, knihařů, ministrantů, mlynářů, námořníků, nevinně odsouzených

Atributy: berla, biskupská mitra, kniha evangelií

Byl mužem skromným a dobrého srdce. Za místo Mikulášova narození je uváděno přístavní město Patara na jižním pobřeží Malé Asie. Odhadovaná doba asi před rokem 270. Základy křesťanské výchovy přijal od rodičů, po nichž později zdědil nemalé jmění, kterého používal ke konání skutků milosrdné lásky.

Podle legendy se v rodném Mikulášově městě dostala do velké nouze jedna rodina šlechtického původu, v níž otec, který neměl na věno pro své tři dcery, chtěl prodávat jejich panenství.

Mikuláš, aby je uchránil od údělu prostituce a zbavil nejhorší bídy, za noční tmy jim vhodil do okna měšec s penězi, dostačujícími jako věno pro první dívku. Totéž udělal ještě dvakrát a svými milosrdnými skutky utvrdil rodinu ve víře v Boží lásku a uchránil ji.

Po odhalení, aby se vyhnul pochvalným řečem i pro touhu po výhradní službě Bohu, se vydal na pouť do Svaté země. Životní příběh pokračuje vyprávěním o jeho plavbě na lodi plující do Egypta. Za velké bouře prý přepadla námořníky úzkost a v obavách, že nad živlem nezvítězí, prosili o modlitbu. Mikuláš se pln důvěry v Boží pomoc obrátil modlitbou k nebi a vichřice ustala a moře se uklidnilo. Nejen pro tento příběh, ale i pro dva pozdější, se Mikuláš stal patronem námořníků.

Sv. Mikuláš, ochránce dětí

Na zpáteční cestě se jednoho dne kolem r. 280, v brzkých ranních hodinách zastavil v kostele města Myra, asi v místě dnešní obce Demre, poblíž pobřeží.

Zde se v předchozím dni biskupové lykijští usnesli na tom, že pro město zvolí za biskupa muže, který první vstoupí ráno do chrámu. Když tam našli modlícího se Mikuláše, vložili na něj ruce, aby z něj učinili místního biskupa.

O Mikulášovi se píše, že byl pokorný a nikdy nevyhledával své vlastní cti, ale snažil se vždy šířit slávu Boží. Rozdával poučení, navštěvoval a těšil nemocné, vězně i zajatce. Sytil lačné a byl ochráncem dětí, zvlášť sirotků, vdov i všech lidí nevinně pronásledovaných. 

Mikuláš zemřel 6. prosince kolem poloviny IV. století a byl pohřben v kostele v Myře. Úcta k němu se začala šířit hned po smrti. Za svatého byl uznáván velmi brzy a uvádí se, že z jeho hrobu vytékaly dva prameny, které vracely lidem zdraví.

Kult sv. Mikuláše asi po dvou staletích přesáhl oblast řecké církve a k největšímu rozšíření došlo od VIII. století v Rusku, kde se stal národním patronem. 

V roce 1087 řečtí imigranti, uprchlí před Turky, se 62 italskými námořníky se zmocnili v Myře všech ostatků sv. Mikuláše a převezli je do Bari v Apulii. Při otevření hrobu byla údajně objevena posvátná tekutina, kterou prý také převáželi. V italském městě Bari nechali ke cti sv. Mikuláše vystavět nádhernou baziliku. Zde pak údajně znovu začala z kostí vytékat čirá, olejovitá kapalina, která byla každoročně sbírána ve výroční den přenesení ostatků do Bari. 

 SV. AMBROŽ, 7. prosince

Sv. Ambrož

památka, biskup a učitel církve

Patron: biskupů, kameníků, včelařů

Atributy: bič nebo důtky či metla, biskup, kniha

Narodil se pravděpodobně kolem roku 340 v Trevíru (dnes v Německu). Jeho otec patřil k římské šlechtě a byl prefektem v západní Evropy jako guvernér. Ambrož vystudoval zřejmě řečtinu, gramatiku, rétoriku, práva a věnoval se i literatuře. První Ambrožovo působiště bylo v Sirmiu.

V Miláně v té době působil ariánský biskup Auxentius, který prý neuměl ani latinsky, ale byl podporován císařským dvorem. Následkem toho byli věřící rozděleni a po biskupově smrti chtěli ariáni i katolíci dostat na biskupský stolec svého stoupence.

Podle životopisce Paolina šel Ambrož do chrámu, kde obě strany jednaly o nástupci, a aby mezi nimi sjednal smír, ujal se slova. Po jeho vystoupení se ozval hlas dítěte, jež zvolalo: „Ať je Ambrož biskupem!“

Následně se k nápadu přidaly obě předtím proti sobě stojící strany, přestože Ambrož neměl teologické předpoklady, dokonce nebyl ani pokřtěn. Hned se snažil lid přesvědčit, že není správnou volbou a snažil se všelijakými řečmi sám sebe pošpinit, ale neuspěl.

Sv. Ambrož, biskup a učitel Církve

Lid ho prý pak střežil, než se vrátilo poselstvo od císaře s potvrzením jeho zvolení. Císař mu byl nakloněn, znaje jeho přímost a moudrost. Po přijetí požadovaných předchozích svátostí mu již 7.12. 374 bylo uděleno biskupské svěcení. 

Ambrož se velmi snažil o prohloubení znalosti Písma svatého, napsal 19 exegetických spisů ke Starému zákonu a na podkladě svých kázání sestavil komentář k Lukášovou evangeliu.

Ke konci života se mu zhoršily problémy působené artrózou a měl potíže s mluvením. Na Velký pátek 3.4. 397 přijal svátosti pro cestu na věčnost a upadl do agonie. Následujícího dne zemřel, jak někdy v začátku roku předpověděl.

V roce 1295 jej papež Bonifác VIII. prohlásil za církevního učitele společně s Augustinem, Jeronýmem a Řehořem Velikým. Ambrožova památka byla stanovena na datum jeho posvěcení na biskupa.

PANNA MARIA POČATÁ BEZ POSKVRNY PRVOTNÍHO HŘÍCHU, 8. prosince

Maria, pro vyvolení za Matku Božího Syna – Spasitele, „byla od Boha obdařena dary hodnými tak velkého úkolu. Anděl Gabriel ji při zvěstování zdraví jako milostiplnou. 

Veliké obdarování, které Maria obdržela, bylo učiněno kvůli nám a předem pro zásluhy svého Syna, aby se Bůh pro naši spásu mohl stát člověkem. Církev toto ve víře dávno chápala, ale teprve roku 1854 vyslovil papež Pius IX. jako dogma: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku svého početí pro zvláštní milost a výsadu všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, Spasitele lidského rodu, uchráněna jakékoliv poskvrny dědičného hříchu.“

Pannu Marii poznáváme jako první nositelku živého Boha, jejíž celý život se odvíjel pro naši spásu. Liturgická oslava Početí Panny Marie se začala konat 9. prosince od konce VII. století na Východě. Ve Španělsku je tato oslava udávána od VIII. století. Od IX. století byla šířena řeckými osadníky v jižní Itálii a na Sicílii. Papež Alexander VII. v r. 1661 jasně označil, že se jedná o oslavu Posvěcení Panny Marie od prvního okamžiku její existence.

SV. VALÉRIE, 9. prosince

připomínka, mučednice

Sv. Valérie

Limoges ve Francii, která prý byla dcerou vévody Leocadia. Spolehlivě, se o ní nic neví. Je představována jako ctnostná dívka zasnoubená knížeti Štěpánovi, který po návratu z boje zjistil, že ho odmítá, protože se zaslíbila Kristu. Vzplanul hněvem a osobně nebo prostřednictvím svého vojáka jí uřízl hlavu. Vrah potom prý viděl její duši vystupovat k nebi za doprovodu andělů a obrátil se.

V její biografii jsou problémem zejména uváděné časové údaje. S Marciálem (pam. 30. 6.), u jehož hrobky je v kryptě pohřbena, byla zřejmě spojena až během staletí.

Je však také uváděno, že to byl Marciál, kdo ji obrátil na víru. Byl prý jejím duchovním rádcem a on ji také pohřbil v hrobě, který Valerie údajně připravila pro něj. Tento biskup Marciál byl kolem roku 250 poslán hlásat evangelium do Galie a sídlo měl Limoges. U sv. Valerie je ale uvedeno, že byla pohřbena v kryptě při chrámu sv. Petra ještě před vládou Nerona.

Na konci X. stol. byly její relikvie přeneseny do jí zasvěceného kláštera a přibližně v té době došlo i k většímu rozšíření kultu. Klášter Marciála připadl clunyjskému hnutí a v něm pak slaví i sv. Valerii. Ve Francii je jí zasvěceno pět kostelů. Relikviář je ze stříbra zhotovená busta. Liturgické slavení bylo stanoveno o den později, než uvádí náš kalendář.

Na konci X. stol. byly její relikvie přeneseny do jí zasvěceného kláštera a přibližně v té době došlo i k většímu rozšíření kultu. Klášter Marciála připadl clynyjskému hnutí a v něm pak slaví i sv. Valerii. Ve Francii je jí zasvěceno pět kostelů. Relikviářem je ze stříbra zhotovená busta.