SVATÍ MĚSÍCE

ČERVENEC

SV. OLIVER PLUNKETT, 1. července

Sv. Oliver Plunkett

připomínka, arcibiskup, mučedník

Narodil se 30.9. 1629 v Loughcrew v hrabství Meath v Irsku do šlechtické rodiny. Vzdělával se u jezuitů na vysoké škole v Irsku a pak studoval v Římě. Stal se nejen knězem, ale i doktorem teologie. Jako profesor působil už od 25 let.

Roku 1669, ve 39 letech, se Oliver stal arcibiskupem v Armaghu a primasem Irska. V roce 1673 byl přijat protikatolický zákon zvaný Test Act. Na jeho základě byli katolíci pronásledováni a zatlačeni do ilegality. Věrný biskup Oliver mohl od následujícího roku působit jenom tajně. Jak mohl, vždy podporoval své duchovenstvo a přes všechny těžkosti sílícího tlaku na katolíky, byl pro ně obětavým pastýřem.

V roce 1679 byl zatčen v Dundalku. Pak následoval samozvaný soud, na němž byl Dr. Oliver Plunkett prohlášen vinným z velezrady a z propagování katolické víry. Podle verdiktu soudu byl arcibiskup Oliver na popravišti v londýnském Tyburnu oběšen a jeho tělo následně rozčtvrceno. Blahořečen byl 23.5. 1920 papežem Benediktem XV. a kanonizován 12.10. 1975 od papeže Pavla VI.

SV. BERNARDIN REALINO, 2. července

Sv. Bernardin Realino

připomínka, kněz

Narodil se 1.12. 1530 v lombardském Karpi v zámožné rodině. Měl soukromé učitele a později s velmi dobrým prospěchem studoval na akademii v Modeně, dále od r. 1548 na boloňské universitě filozofii a medicínu. Po třech letech však přešel na občanské a církevní právo, z nichž udělal doktorát ve 26ti letech. Je uváděn jako starosta města Felizzana.

Ve službách jednoho markýze pak přišel do Neapole, kde poznal jezuity. Otci o nich napsal: „Vynikají dobrým životem, zdravou naukou, hmotnou chudobou, duchovním bohatstvím a horoucí láskou k Bohu i k bližnímu.“ Údajně se mu pak zjevila Panna Maria s Božským Dítětem a vyzvala ho ke vstupu do tohoto řádu. Jisté je, že do něj byl přijat v říjnu 1564 otcem Alfonzem Salmeronem, ve věku necelých 34 let.

Tehdy byl již duchovně na výši a po necelých třech letech, v květnu 1567, přijal kněžské svěcení. V zápětí se stal spirituálem a představeným noviců a vedl ještě mužskou Mariánskou kongregaci v Neapoli. V r. 1574 byl poslán založit novou komunitu, kolégium v Lecce na jihovýchodě Apúlie. Tam zůstal až do konce života.

Vynikal pokorou, askezí, laskavou trpělivostí a získal titul „otec města“. Prostí i vznešení se na něj obraceli se svými starostmi a rádi se dělili i o radosti. Byli přitahováni jeho otevřeností s duchovní velikostí i pověstí svatosti. 

Když v nedožitých 86ti letech umíral, přišli za ním s prosbou o patronát nad městem, což přislíbil. Papež Lev XIII. ho blahořečil v září 1895 a Pius XII. kanonizoval v červnu 1947.

MODLITBA

Bože, světlo věřících a pastýři svého lidu, Tys povolal svatého Bernardina Realino, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, zachovali víru, kterou hlásal, a kráčeli cestou, kterou ukazoval svým životem. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. TOMÁŠ, 3. července

Sv. Tomáš

svátek, apoštol

Patron: Východní Indie, Portugalska; architektů, stavitelů, geometrů, tesařů, zedníků, kameníků, stavebních dělníků a teologů

Atributy: kopí a meč, pás, Pana Maria, úhelník

Tento apoštol patří mezi Kristovy svědky. V době povolání za apoštola žil v Galileji. Někteří se domnívají, že se tehdy živil rybolovem. Podle starobylého podání pocházel z chudé rodiny a byl stavitelem a zedníkem zároveň. Zednický úhelník patří mezi jeho atributy. 

První obraz v evangeliu sv. Jana je v souvisí s Ježíšovou cestou do Betánie, v čase úmrtí Lazara a v době, kdy se již židovští předáci rozhodli Krista zabít. Apoštolé měli na paměti, že nedávno už chtěli Židé Ježíše kamenovat a tak se ho od cesty snažili zrazovat. Ale „Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (Jan 11,16) Tomáš je zde plný odvahy a odhodlání jít kam bude jeho Mistr chtít. A k tomu přímo vybízí i druhé. Zmíněné příjmení Didymos je řecké a v češtině znamená Dvojče.

Podruhé o něm Jan mluví při Kristově řeči na rozloučenou u poslední večeře. Ježíš mluvil o tom, že v domě jeho Otce je mnoho příbytků a on jim jde připravit místo. A když pak pronesl slova: „A cestu, kam jdu, znáte.“ Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.“ (Jan 14,4-7) Apoštol je trochu netrpělivý a přímý, chce mít jistotu. Tak se jeví zde i později, při nejznámější scéně, v níž se o něm mluví jako o nevěřícím.

Sv. Tomáš, apoštol

Stále ještě setrvával v „rozumářských“ úvahách a při své upřímné a trochu unáhlené povaze, když mu ostatní apoštolé oznámili: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (Jan 20,25)

Ježíš Tomášovy nedůvěřivosti použil k lekci víry. Přišel znovu osmého dne a potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě uviděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ (Jan 20,27-29)

Tomáš měl upřímnou a otevřenou povahu. Zprvu působil v Palestině a asi kolem r. 43 odešel do Habeše. Odtud se plavil do Persie, kde hlásal evangelium na územích obývaných Parthy, Médy a Hyrkány. Žili na území dnešního Iráku, Iránu a Turkménie.

Pak pokračoval v hlásání Kristova učení u Baktarů, v místech dnešního Afganistánu, Pakistánu a na Uzbeckém a Tadžickém území. Odtud podle malabarského breviářového čtení se vydal do Číny, zřejmě po tzv. hedvábné cestě. Z Číny odešel hlásat evangelium do jižních částí Indie. Tam se křesťanství dodnes uchovalo a se starobylými mešními obřady se tam prý křesťané stále hlásí k apoštolu Tomášovi.

Tomáš pak v Indii zemřel mučednickou smrtí. K Tomášovu usmrcení došlo nedaleko dnešního Madrasu. Místo se nazývá Majlapur (dříve zv. Kalamina,). Nad udávaným místem jeho smrti byla v roce 1547 postavena katedrála.

MODLITBA

Všemohoucí Bože, naplň nás radostným vědomím, že se za nás přimlouvá svatý apoštol Tomáš, a posilni naši víru, abychom měli věčný život ve jménu Tvého Syna, o němž on vyznal, že je to náš Pán a Bůh. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. PROKOP, 4. července

Sv. Prokop

památka, poustevník a opat

Patron: Čech; horníků a rolník

Atributy: důtky, spoutaný ďábel, jelen, laň. poustevník

Narodil se v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Datum není spolehlivě známé, mohlo to být kolem r. 985. Vzdělal se ve staroslověnštině asi už u některých kněží a na Vyšehradě.

Podle některých zpráv byl určitou dobu někde ve slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil v slovanské liturgii. Své životní povolání viděl Prokop v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Přitom byl i ženatý, protože tehdy nebyly všeobecně platné přísné předpisy o kněžském celibátu. Měl i syna Jimrama.

Benediktinským mnichem se pravděpodobně stal v břevnovském klášteře. Po vyvraždění Slavníkovců mniši s rodovými svazky hodně měnili místa. I Prokop měl dovoleno odejít do ústraní, kam ho táhla touha po samotě.

Nejdříve se kratší dobu zdržoval v jeskyni v Dalejích u Jinonic a pak asi kolem r. 1009 přešel do lesů v Posázaví. Kronikář sázavského kláštera o něm později napsal: „Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře.“

Na Sázavě žil v modlitbě a práci podle benediktinského hesla: „ora et labora“. Začal s kácením stromů a obděláváním půdy, přičemž žil jako poustevník. Časem se k němu připojil syn Jimram, synovec Vít a několik dalších osob a vznikla poustevnická osada. Uprostřed prostých chatrčí měli postavenou kapli zasvěcenou Panně Marii a sv. Janu Křtiteli.

Za Prokopem přicházeli lidé hledat radu i tělesnou a duševní pomoc. Velkým Prokopovým obdivovatelem se stal kníže Oldřich, z jehož přispěním byl vystavěn sázavský klášter. S nemenší úctou k Prokopovi vzhlížel Oldřichův syn Břetislav, jehož touhou bylo vidět Prokopa jako prvního sázavského opata. Za Prokopova vedení se klášter stal významným střediskem náboženského života a křesťanské kultury.

Sv. Prokop zemřel 25.3. Pohřeb Prokopa se uskutečnil v sázavském klášteře, ale jeho ostatky byly v roce 1588 přeneseny slavnostně do pražského kostela Všech svatých. Svatořečen však byl mnohem dříve, v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Prokopa, aby kolem sebe shromáždil ty, kdo se k Tobě chtěli přiblížit modlitbou chvály a prací pro své bližní; na jeho přímluvu veď i nás, ať se modlíme a pracujeme tak, abychom stále žili ve spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. ANTONÍN ZACCARIA, 5. července

připomínka, zakladatel řádu Barnabitů

Atributy: černá klerika , hostie, kalich, kříž , lilie

Narodil se v r. 1502 v Cermoně v severní Itálii do patricijské rodiny. Byl nadaný, studoval v Padově medicínu a již ve 22ti letech měl dva doktoráty. Zprvu působil jako lékař a byl horlivý jako křesťanský laik. Ve věku 26ti let se definitivně rozhodl pro duchovní cestu a přijal kněžské svěcení.

Antonín Zaccaria toužil být knězem podle Ježíšova Srdce. Po dvou letech kněžství se r. 1530 rozhodl k založení kongregace, v níž by bylo žité evangelium po příkladu prvních křesťanů.

V první řadě šlo o řád „řeholních kleriků sv. Pavla“ i když jejich společenství bylo zváno „Barnabité“, kvůli sídlu u sv. Barnabáše. Bratry byli duchovní správci působící jako lidoví misionáři. Antonín jim napsal pravidla a vedl je k pokoře a sebezapírání.

Druhou jím založenou kongregací s pomocí hraběnky Guastella byly „andělské sestry sv. Pavla“ zvané angeliky. Jejich andělským posláním mělo být přivádění ohrožených dívek na správnou cestu. Třetí řád, jeho poslední kongregace, byl jím ustanoven pro manžele, aby evangelního ducha dostal do rodin a přál si, aby manželé nejen následovali, ale přímo žili život Krista ve světě.

Zemřel již v 37 letech ve svém rodišti. Jeho ostatky byly převezeny do Milána. Papežem Lvem XIII. byl 3.1. 1890 blahořečen a 27.5. 1897 kanonizován.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Antonína Zaccaria, aby sloužil Tvé církvi svým kázáním i příkladem a aby nám ukázal, jak žít podle evangelia; pomáhej nám, abychom na jeho přímluvu, věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. MARIE GORETTI, 6. července

nezávazná památka

Patronka: dětí a mládeže

Atributy: lilie, palma, růženec

Narodila se 16.10. 1890 do velmi chudé rodiny v Corinaldo. V 10 letech Marietě, jak jí říkali, zemřel otec na malárii z močálů se zánětem mozkových blan a pro chudobu nemohly děti chodit do školy. Růženec se pro ně stal důležitou modlitbou a pomáhal jim snášet různé obtíže. Gorettiovy děti byly vychovávány zásadou: „Nejprve Bohu a potom to ostatní.“

Kdykoliv šla na trh v Nettunu, zašla také do kostela k svatostánku, Pánu Ježíši otvírala své srdce a zároveň mu naslouchala. Panně Marii tam před jejím obrazem svěřovala všechny starosti své i maminčiny. Mluvila s ní i o tom, jak děti poslouchají nebo zlobí a o Alessandrovi a jeho surovosti. Svěřila jí také touhu jít k 1. sv. přijímání, ač nemá závoj, šaty ani botky.

Marieta vyrůstala ve společnosti Alessandra, kterému musela sloužit, aby její matka mohla dál chodit na pole. Alessandro ji stále více komandoval a poroučel jí jako své služce. S vášnivým zábleskem v očích jí nejednou řekl. „Líbíš se mi. Budu tvým milým!“ První svaté přijímání obětovala za tatínka a Ježíši slibovala: „Chci raději zemřít než hřešit.“

Jednou jí Alessandro poručil jít si k němu pro jeho prádlo. Od maminky věděla, že jí poroučet může. Ale když jí poručil, aby ho měla ráda, odpověděla mu: „Mít rád je něco docela jiného, co chceš ty je hřích! Neopovaž se mě dotknout!“ „Teď budeš moje!“ – zasyčel. „Nikdy, je to hřích, Pán Bůh to zakazuje.“ – s těmi slovy se jí ještě podařilo utéci. Za sebou slyšela hrozbu: „Povíš-li to mamince, zabiji tě!“ Marieta se otřásla při pomyšlení, že ji opravdu zabije, když mu nevyhoví. Večer se jeho otec bezdůvodně na její maminku hrubě osopil a vznikla hádka.

Alessandro si druhého dne pořídil bodlo 23 cm dlouhé, které si přibrousil s rozhodnutím, že ho použije na Marietu. On i jeho otec byli stále více panovační a zlí. Marieta často plakala a sloužila se strachem a hrůzou. Maminka nevěděla proč má Marieta v očích strach, když má zůstat o samotě.

Z poslušnosti šla další den do Alessandrova pokoje pro košili, kterou mu měla zašít. Pak se vrátil Alessandro a když s ním nechtěla jít, odtrhl jí ruku od zábradlí a vlekl chodbou. Řval na ni: „Tak chceš nebo nechceš!“ „Je to hřích, Bůh to nechce. Přijdeš do pekla!“ odpověděla dívka a bránila se ze všech sil. Protože výhružky zabitím nepomohly, tak jí zacpal ústa a 14x do ní bodl. Osm bodných ran zasadil do podbřišku a šest do zad. Po 14 ti ranách myslel, že je už mrtvá.

Těžce zraněnou Marietu dali na nosítka a dopravili ji do nemocnice milosrdných bratří v Nettunu. Operována byla při vědomí, protože by její srdce narkózu nevydrželo. Mnoho vytrpěla již při cestě, pak při čištění a šití hlubokých ran. Dýkou byly zasaženy plíce, okolí srdce a pořezány vnitřnosti. V hrozných bolestech se modlila: „Všechno pro tebe Pane Ježíši“. Trpěla žízní a nesměla dostat napít.

Pan děkan ji vyzpovídal ještě před operací a ráno donesl svaté přijímání – druhé a zároveň poslední v životě. Na jeho dotaz ohledně vraha mu bez váhání odpověděla: „Ano, z lásky k Ježíši mu odpouštím z celého srdce a v nebi ho chci mít u sebe.“ Po přijímání ještě vstoupila do mariánské družiny a zemřela o svátku Nejdražší Krve Páně. Bylo jí 11 let, 8 měsíců a 20 dní.

Za blahoslavenou byla prohlášena 27.4. 1947 a kanonizována 25.6. 1950, obě oslavy zažila ještě její matka Anssuta. Vrah Alexandr strávil ve vězení s nucenou prací 26 let. Za dobré chování byl propuštěn o 4 roky dříve než zněl původní rozsudek. Ještě ve vězení prý měl vidění Mariety v bílém šatě v zahradě plné bílých květin a lilií. Pobízela ho, aby je trhal. Květy se mu v náručí měnily v malé plamínky. Serenelli později řekl: „Chtěla mi říci, že žije.“ Úplně se změnil a litoval svého strašného činu. Po propuštění vstoupil jako laický bratr do kapucínského řádu.

MODLITBA

Bože, Ty chráníš nevinnost a miluješ čistotu; Tys dal svaté Marii Gorettiové milost, že v mladém věku dosáhla mučednické slávy, když bránila své panenství; na její přímluvu pomáhej i nám, abychom věrně zachovávali Tvá přikázání. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. VILIBALD, 7. července

připomínka, biskup

Patron: výrobců mříží

Atributy: biskup s berlou, nápis Spes, Fides, Charitas, šípy

Narodil se 22.10. 700 v jižní Anglii. Je jedním ze tří svatořečených dětí krále sv. Richarda. Vilibald ve třetím roce života těžce onemocněl a lékaři nedávali žádnou naději.

Rodiče ho před křížem zasvětili Pánu se slibem, že pokud se uzdraví, bude se věnovat službě Boží. Dítě se zázrakem uzdravilo a od šesti let jeho výchovu rodiče svěřovali mnichům valtheimského kláštera, kde byl opatem Egbald.

Vilibald se již v dětství začal dobrovolně podřizovat řeholním pravidlům a pěstovat ctnosti poslušnosti, pokory a sebezapírání. V klášteře vystudoval a zatoužil po pouti do Říma a Jeruzaléma, což mu královský otec nejen umožnil, ale také se s ním a mladším synem Vunibaldem na tuto pouť vypravil.

Vilibaldova skupina po zastávce v Damašku přišla na podzim roku 724 do Palestíny. V Galileji navštívili poutníci všechna posvátná místa, posvěcená Kristovým životem. Po koupeli v místě křtu Páně došli přes Jericho do Jeruzaléma asi v listopadu 725. V tomto městě Vilibald těžce onemocněl (uvádí se malárií) a své utrpení s láskou spojoval s utrpením Ježíše nesoucího kříž. Po uzdravení a rozloučení s městem, v němž se dovršila naše spása, putoval dál do Betléma.

Zastavoval se pak v místech uváděných v Bibli a navštěvoval přitom posvátné chrámy. Jeho zpáteční cesta ze Svaté země vedla úmyslně přes Cařihrad. Tam se zdržoval na proslulých místech, k nimž např. patřil velechrám v Niceji. Nakonec se z východních zemí vrátil lodí do Itálie s papežskými a císařskými vyslanci.

Jeho strýc Bonifác (s připom.5.6.) o něm věděl a při své třetí cestě do Říma v roce 738 si u papeže Řehoře III. Vilibalda vyžádal za spolupracovníka pro apoštolát v Německu. Při setkání s papežem mu bylo sděleno povolání ke společné apoštolské práci se sv. Bonifácem, jehož pomocníkem byl i bratr Vunibald. 

Vilibald se stal biskupem asi 21.10. 741 a následujícího roku se účastnil církevního sněmu v Attigenách. V eichstättském klášteře vychovával věrozvěsty, kteří mu pomáhali šířit evangelium mezi pohany. V roce 748 přibyla jako spolupracovnice rodná sestra Valburga, pro kterou Vilibald vystavěl klášter poblíž Eichstättu a učinil ji v něm abatyší. Pak s bratrem vystavěl dva větší kláštery v místě pojmenovaném Heidenheimem. Vilibaldovým přičiněním se víra i křesťanská vzdělanost šířily celým jeho eichstättským biskupstvím. Svatořečen byl roku 938 papežem Lvem VII.

MODLITBA

Milosrdný Bože, Tys připravil a povolal svatého Vilibalda, aby těm, kdo dosud neznali Krista, zvěstoval nevystižitelné bohatství jeho lásky a podílel se na výchově Tvých služebníků; pomáhej i nám v poznání Tebe i Tvé vůle a dej ať naše láska k Tobě roste a ať přinášíme ovoce dobrých skutků. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. KILIÁN, 8. července

připomínka, misijní biskup a mučedník

Patron: diecéze Würzburg; omítkářů a bednářů

Atributy: biskup, dýka, meč, palma

Narodil se v Mullaghu, v irsko-skotské rodině. Dostalo se mu prý výchovy v některém anglosaském klášteře a jako řeholník přijal svátost kněžství. Zatoužil po misijní činnosti. Dostal se do bavorského Würzburgu. K hradu na levém břehu Mohanu, kde vládl durinský vévoda Gosbert, dorazili v roce 686.

Na Würzburgu a v jeho okolí začal Kilian velmi horlivě působit. Gosbert přijal křesťanství a následovala ho i další šlechta. Kilianovi to nestačilo, požadoval zejména po panovníkovi, aby vedl spořádaný křesťanský život. Jenže vévoda Gosbert po pohanském obyčeji žil s ženou po svém bratru, Gailanou, což mu Kilian vytýkal. Ač to bylo vévodovi zatěžko, rozhodl se, že ji propustí.

Než k tomu stačilo dojít, musel Gosbert vytáhnout do boje. Gailana se ze msty rozhodla dát Kiliana zavraždit. Úkol svěřila dvěma nájemným vrahům a na provedení byla dohodnuta noc 8. července. Světec, modlící se s druhy, jim k půlnoci řekl, že nadešla vytoužená hodina setkání s Pánem, aby byli poslušní jeho hlasu a nebáli se těch, kdo zabíjejí tělo, protože duši zabít nemohou. V té chvíli došlo k přepadení.

Vrazi po vykonání zločinu vykopali jámu, do níž na místě zahrabali těla mučedníků i s bohoslužebnými knihami, nádobami a rouchy, jak si to přála Gailana. 

Gosbert s návrhem souhlasil. Jeden z vrahů prý po osvobození v šílenství začal rvát své vlastní tělo až skonal. Po děsném výjevu se křesťané ve víře utvrdili. Také druhý vrah skončil sebevraždou a Gailana se prý usoužila a v bolestech zemřela.

Hrob sv. Kiliana a druhů byl odhalen asi po padesáti letech. Biskup Burkhard Kilianovy ostatky vyzvedl 8.7. 752 nebo dle jiných už v r. 743 a dal je přenést do chrámu Panny Marie na Würzburgském hradě. Později, snad v r. 788 byly přeneseny do würzburgského dómu sv. Salvátora pod hradem. Má se jednat o místo jejich mučednické smrti. Přenesení se účastnil i Karel Veliký.

MODLITBA

Milosrdný Bože, Tys povolal svatého Kiliana, aby těm, kdo dosud neznali Krista, zvěstoval nevystižitelné bohatství jeho lásky; dej nám, kteří jsme pravdu evangelia už poznali, ať stále roste naše poznání o Tobě a ať přinášíme ovoce dobrých skutků. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. VERONIKA GIULIANI, 9. července

připomínka, stigmatizovaná řeholnice, mystička

Narodila se 27.12. 1660 v Mercatellu nad Metaurou u Rimini ve střední Itálii do rodiny skrovných poměrů. Byla nejmladší ze sedmi dětí a pokřtěná Voršila. V dětství byla svéhlavá a prchlivá, ale zároveň velmi brzy začala žít s vědomím Boží přítomnosti. 

Už 28.4.1667 jí zemřela matka Benedikta. V témže roce se sestrou Louisou přijala svátost biřmování a až v 9ti letech, 2.2. 1670 první svaté přijímání v Palaisance, kde žila s otcem Františkem přes dva roky, protože tam dostal práci na finančním úřadě.

Jako 11tiletá se vrátila do Mercatellu a o její výchovu se staral strýc Rasiha. Tehdy Voršila začala s vnitřní modlitbou a následně uvažovala o řeholním povolání, o které pak musela asi v 15 letech bojovat. Otec si totiž plánoval její provdání.

V roce 1677 dosáhla svého. Dne 17.7. byla přijata do řádu sester klarisek – kapucínek v Città di Castello, 23.10 opustila natrvalo otcovský dům a 28.10. měla obláčku s přijetím nového jména Veronika. Dostalo se jí prvního vytržení mysli a brzy prožívala vnitřní zkoušky i odpor okolí. Po roce, o slavnosti Všech svatých, složila řeholní sliby. V klášteře žila jako pokorná služebnice se snahou sloužit všem sestrám a toužila se připodobit Kristu ukřižovanému. 

Koncem května 1685 zemřel její otec. Ve 27 letech byla zvolena novicmistrovou, její první úřad trval do září 1691. V roce 1693 začala svému zpovědníkovi o. Bastianellimu svěřovat údaje o svých mimořádných milostech. Z jeho rozhodnutí pak psala od 12. prosince duchovní deník. Uvedla v něm svá utrpení, modlitby, stavy malomyslnosti i radosti a hluboké mystické myšlenky. Během jejích dalších let vzniklo dílo o 44 svazcích.

Na velký pátek obdržela stigmata. O dva dny později, jak to vyjádřila, prožila „opravdový sňatek“ se svým Božským snoubencem. 2.května pak „milující srdce“ nahradilo „srdce raněné“ a 16.5. složila do Ježíšových rukou věčné sliby.

Začal rok 1698. V březnu byla Veronika proti Boží vůli vyloučena z volební kapituly komunity a sesazena z úřadu novicmistrové. Na církevní příkaz ji podrobovali nejtěžším zkouškám, byla vyšetřována a všichni s ní zacházeli jako s podvodnicí. Její rány se nedaly ukrýt.

V dubnu 1699 jí byly strupy po stigmatech na rukou a nohou odstraněny a od 23.6. byla po 50dní nucena pobývat na ošetřovně v odloučenosti od sester. Byl jí zakázán vstup do hovorny i psaní dopisů s výjimkou zpovědníkovi.

Zaražení pěti šípů do srdce prožila od 8. do 12. prosince 1702 a na Štědrý den se jí dostalo jména „Veronika od Ježíše a Marie“. 6.2. se jí vtiskly do srdce nástroje umučení. Začátkem června byla znovu ustanovena za novicmistrovou, ale další měsíc Svaté Oficium zpřísnilo svá opatření.

V březnu 1716 Svaté Oficium odvolalo zákaz jejího hlasovacího práva v klášteře a hned 5.4. byla zvolena abatyší. Za jejího vedení se uskutečnila stavba nového klášterního křídla a v dalším roce vznikl v kapli požár, k jehož uhašení došlo zákrokem Panny Marie.

Dostalo se jí také utvrzení v milosti. Po 19ti letech jí 17.9. 1726 stigmata naposled krvácela. V dalším roce 6.6. ochrnula a po 33 dnech za svítání vydechla naposledy. Tato vyvolená Boží dcera byla později nazvána „výjimečnou učitelkou nauky o smíru“. Za blahořečenou ji prohlásil papež Pius VII., 17.6. 1804 a papež Řehoř XVI. ji 26.5. 1839 svatořečil.

MODLITBA

Bože, ty jsi svatou pannu Veroniku učinil obdivuhodnou ranami utrpení tvého Syna, které jsi vtiskl do jejího těla; dej nám, ať se stále více podobáme Kristu ukřižovanému, abychom se radovali, až se zjeví ve své slávě. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. AMÁLIE (AMALBERGA), 10. července

připomínka, panna a řeholnice

Patronka: rolníků a námořníků

Atributy: kniha, muž, ryby, síto 

Narodila se v Rodingi v Ardenách v Belgii. Původem ze vznešeného franckého rodu, vynikala krásou i ctnostmi. Rozhodla se žít pro Boha jako panna. Nejzávažnějším nápadníkem byl syn krále Pipina, mocný kníže Karel Martell.

Chtěl, aby se stala jeho manželkou. Amálie statečně odporovala nabídku k sňatku přijmout a proto se Karel Martell odhodlal ji unést. Pokus o únos nebyl nakonec úspěšný, ale při houževnatém boji o záchranu panenství jí byla zlomena ruka.

Vstoupila do kláštera a tak znovu potvrdila své rozhodnutí z lásky ke Kristu zříci se nabídek světa. V Münster-Bilsenu přijala řeholní závoj z rukou světce Willibroda.

Někde se uvádí, že byla i mystičkou a mnohá legendární vyprávění popisují její zázraky ve službě lidu. Například, že na suchém místě na její prosbu vznikla studna. K těmto zázračným příběhům vznikly atributy. Jako rok její smrti bývá udáván 772, k němuž ale chybí záruky. 

MODLITBA

Bože, Ty přebýváš v těch, kdo mají čisté srdce; vyslyš naše prosby a na přímluvu svaté panny Amalbergy dej nám svou milost, ať žijeme tak, abychom byli Tvým důstojným příbytkem Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. BENEDIKT Z NURSIE, 11. července

svátek, opat 

Patron: Evropy; učitelů, horníků, mědirytců a speleologů, studujících, rolníků a umírajících

Atributy: benediktin, berle, malý had nebo dráček, havran, chléb, kniha, koule

Narodil se kolem roku 480 v Nursii v umbrijských horách ve střední Itálii jako dvojče. S ním se narodila sestra Scholastika, rovněž pozdější světice. Jejich matka Abundancia při porodu zemřela a otec Euprob, patřící k venkovské šlechtě, svěřil děti pěstounce.

Vzhledem k nadprůměrným rozumovým schopnostem a dík vznešenosti rodiny byl poslán na vyšší studia práv do Říma. Se školou byl spokojen, ale už ne s morálkou římských studentů. Mravní stránka těchto spolužáků vedla k tomu, že studium přerušil a odešel východním směrem do osady Affile, v kopcovitém kraji u Subiaca. Tam v modlitbě a sebezapírání žila menší skupina asketů, jejichž společnost mu více vyhovovala.

Přesto se brzy uchýlil o něco dál do osamělé jeskyně poblíž řeky Ania u Subiaca a začal žít tvrdým poustevnickým životem. Záhy na něj dolehla pokušení, před kterými samota neochrání a Benedikt, aby přemohl smyslné choutky, se někdy vrhl i do trní. Už tehdy měl i mimořádné zážitky a zázračné schopnosti, které ho pak provázely celý život. Snažil se žít v takové samotě a soustředěnosti na Boha, že nevnímal čas. 

Benedikt pokračoval životem v jeskyni nad Subiacem. Neuzavíral se však lidem, a když ho vyhledali mladí, kteří chtěli žít podle jeho příkladu prací a modlitbou, tak je přijal. V kopcích Subiacu pak vzniklo dvanáct nových malých mnišských společenství, která se podřizovala Benediktovu vedení.

Klášter na vrchu Montecassino vybudovali v letech 529 až 532 a udělali z něj středisko, z něhož později vyzařovala živá víra i křesťanská kultura do celé Evropy. Po zkušenostech života Benedikt viděl, že pro mnichy je nezbytná přísná řehole, podle které se bude řídit jejich společný život. Sestavil pro ně „Regula“, pravidla, která odůvodňují jeho pojmenování „Otec západního mnišství“.

„Regula Benedicti“ se stala základem všech benediktinských klášterů Západu, které jeho vzor přijaly. Řeholi sv. Benedikta mají i pozdější větve a odnože. Patří k nim kartuziáni, (kteří jeho řeholi doplnili kamaldulskými ustanoveními vzešlými z tzv. bílých benediktinů), cisterciáci i celestini. 

Benedikt při práci na řeholi důsledně vycházel z Bible a určil základní pravidla mnišského života. Hlavní důraz přitom položil na důslednost ve službě Bohu, dokonalou poslušnost, pokoru, usilovnou a svědomitou práci. Za přední úkoly určil rozjímavý život, společný chór, práci v duchovní správě, vyučování žáků, manuální práce, zejména obdělávání půdy. Benediktinským heslem se proto stalo „Ora et labora“ (Modli se a pracuj.).

Benedikt po dobudování svého kláštera na Montecassinu pomohl i své sestře Scholastice zřídit na úpatí téže hory první klášter benediktinek. Ve dvorci mezi oběma kláštery se jednou ročně scházeli za účelem rad a duchovního rozhovoru. 

Svátek Benedikta je slaven v tento den od VIII. století jako výročí údajného přenesení jeho ostatků. Papež Pius XII. jej nazval „otcem Evropy“ a papež Pavel VI. ho slavnostně vyhlásil za patrona Evropy 24.10. 1964. Titul potvrdil i Jan Pavel II., který vyhlásil další spolupatrony.

Není bez zajímavosti, že z řádu benediktinů vzešlo do osmnáctého století 42 papežů, 200 kardinálů, téměř 6000 arcibiskupů a biskupů. Velké množství světců i významní učenci a spisovatelé.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého opata Benedikta, aby jako veliký učitel duchovního života ukazoval cestu těm, kdo se zasvětili Tvé službě; prosíme Tě, uč i nás, abychom ničemu nedávali přednost před láskou k Tobě a velkodušně kráčeli po cestě Tvých přikázání. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. JAN GUALBERTUS, 12. července

připomínka, zakladatel řádu, opat

Patron: lesníků a lesních dělníků

Atributy: kříž, kniha, mnich, obraz Krista

Narodil se asi r. 995 jako potomek starého šlechtického rodu u Florencie. Otec byl voják a měl s Janem světské plány. 

Jeden příbuzný zavraždil jeho jediného bratra Huga. Požadavkem doby byl zvyk vykonat na vrahovi krevní mstu. Do té doby neměl mít otec klid. Proto Janovi uložil vypátrání vraha a jeho zabití. S bolestí nad ztrátou bratra se Jan vydal, aby bezpráví učiněné jeho rodu potrestal.

Zprvu nemohl vraha najít a pak se s ním na velký pátek setkal na cestě k městu, která v těch místech vedla úžlabinou. Oba byli na koni, ale Jan měl několik výhod: jezdec proti němu byl neozbrojen, zatímco Jana s mečem ještě doprovázel ozbrojený služebník. Vrah neměl na únik sebemenší šanci.

Seskočil tedy z koně a se zkříženýma rukama poklekl před Janem s prosbou o smilování. Uznal svou vinu, že v divoké vášni prolil nevinnou krev, ale zároveň se dovolával Krista na kříži, který odpustil svým vrahům a prosil, aby i on mu odpustil a nechal ho naživu. Dodal i prosbu: „Jsem-li vrahem já, nedopouštěj se vraždy ty!“

Jan musel volit mezi úkonem pomstychtivé nenávisti a mezi úkonem Kristovy lásky. Jakmile si to uvědomil, příliš se nerozmýšlel, seskočil z koně, odložil meč a klečícímu podal pravici i s polibkem pokoje na znamení odpuštění. Přitom mu řekl: „Zač mne prosíš ve jménu Ukřižovaného, toho ti dnes nemohu odepřít. Odpouštím ti. Jdi a modli se za mne!“ Vsedl na koně a odjel.

Jan Gualbertus, aniž to plně domyslel, jen veden svědomím přijal v srdci výzvu evangelia. A to přijetí mu v srdci zůstalo. Láska, zrozená v jeho srdci odpuštěním, ho vedla do kostela sv. Miniata u benediktinského opatství. V tu chvíli vnímal náhlé sklonění Kristovy hlavy.

Kristus mu naznačil svou vděčnost za to, že jednal tak, jak si přál on a že za ním přišel ke kříži i s touhou po očištění ze svých vin. Janův zážitek před křížem, který byl odpovědí na jeho odpuštění, dokonale změnil jeho nitro. Následně byl přijat v klášteře za řeholníka. 

Brzy odešel k poustevníkům sv. Romualda v Kamaldol, kde pár let poustevničil. Převor těchto poustevníků na něj naléhal, aby se stal knězem. On však pod vlivem své pokory a kajícího smýšlení vysvěcení zásadně odmítal a to i později. Odešel pak v roce 1038 do odlehlé kotliny vzdálené půl dne cesty od Florencie.

V místě se setkal s dalšíma dvěma poustevníky a záhy založil poustevnickou osadu. Pro své druhy napsal řeholní pravidla a jak se pověst o nich roznesla mezi lid, přicházeli další a další muži s prosbou o přijetí do jejich komunity. Pozemek, na kterém se usadili, patřil panenskému klášteru sv. Hilária a jeho abatyše jim ho přenechala. Poustevníci vystavěli dřevěný kostel a zvolili Jana Gualberta svým opatem. 

Přísné zásady, včetně klauzury, však kupodivu neodrazovaly zájemce. Vystavěli klášter a pak teprve, po svých zkušenostech, dal Jan řeholi trvalý základ. Klášter vzkvétal, přistavovaly se nové řeholní domy a již za života zakladatele bylo klášterů 12. Mniši byli zváni zprvu Gualbertini a pak se více rozšířil název podle území Valombroští. Opat Jan s liknavými bratry jednal rázně, se slabými laskavě a pro všechny byl milujícím otcem. 

V roce 1070 papež Alexandr II. jejich řád schválil a potvrdil jako benediktinskou větev. Opat Jan v láskyplné, usilovné péči o řád po třech letech onemocněl v klášteře v Passiguano. Zemřel asi ve věku 78 let.

MODLITBA

Bože, Tys vedl svatého opata Jana Gualberta, aby nám svým příkladem ukázal, jak žít podle evangelia; vyslyš naše prosby a dej, abychom uprostřed proměn tohoto světa toužili celým srdcem po tom, cos nám připravil v nebi. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. JINDŘICH II., 13. července

nezávazná památka, císař

Patron: Bambergu a Basileje 

Atributy: císařská koruna, kostel, meč

Narodil se 6.5. 972 v Bavorsku. Za místo je udáván Abbach, Hildesheim. Matka Gisela byla dcerou burgundského knížete a otec Jindřich, nazývaný Krátký nebo Svárlivec, byl bavorským knížetem. Jindřich Primus i jeho sestra Gisela byli vychováváni v Regensburgu (Řeznu) biskupem Wolfgangem (světcem) a opatem Romualdem.

Jindřich (II.) Primus se stal po smrti otce v roce 995 vévodou Bavorska. Na začátku roku 997 se jeho sestra Gisela provdala za Štěpána, uherského krále a pozdějšího světce. Dva roky na to si 26tiletý Jindřich vzal za manželku Kunigundu (Kunhutu), dceru hraběte Sigfrida a na její návrh, aby se zaslíbili Bohu, učinili slib trvalé zdrženlivosti. Jindřich jí po svatebním obřadu věnoval drahocenný kříž, v upomínku na závazek k celibátnímu životu, kterému pak oba dokázali být celý život věrni.

Později, za povýšení na císařský trůn, se zlomyslní lidé postarali o rozvíření nepravdivých pomluv o Kunigundině nevěře a aby se jim udělala přítrž a zabránilo se obecnému pohoršení, absolvovala Jindřichova manželka tzv. „Boží soud“ a bosa bez úhony přešla po rozžhavených radlicích.

Kunigunda po dobu manželství pomáhala svému muži při každé vhodné příležitosti. K Boží cti a slávě chtěla být co nejvíc štědrou, proto se sama co nejvíc uskromňovala a žila ve značné pokoře. Jejím velkým podílem oba budovali v Německu chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství.

Jindřich nezapomínal na svého milovaného učitele, biskupa Wolfganga, který zemřel v r. 994 a chodíval k jeho hrobce do regensburgského chrámu sv. Emerána se modlit. Asi po dvou letech měl neobvyklou vizi. Zdálo se mu, že vidí Wolfganga jak ukazuje na stěnu s nápisem záhadných slov: „Po šesti“.

Zprvu ho napadlo varování, že má za šest dní zemřít. S tou myšlenkou se modlitbami připravoval po šest dní na významný den. Ale nic se nestalo. Druhou možností bylo šest měsíců. A když i po té době oplýval zdravím, usoudil na možnost třetí. Po šesti letech zbožného života bylo jasné, co vize mínila, stal se významným německým králem.

Po smrti císaře Oty III., byl Jindřich (II.) Primus, poslední potomek saského panovnického rodu, korunován v Mohuči a pak podle obyčeje 3.9.1002 dosazen v Cáchách na trůn Karla Velikého. Žena krále Jindřicha byla pak v paderbornském chrámě prohlášena královnou. Některá vlivná knížata byla s novou vládou nespokojena, avšak Jindřich je během osmi měsíců všechny získal svoji rozvahou, cílevědomým počínáním i rozhodností. Vládl moudře a spravedlivě.

Při výpravě do Itálie, v roce 1014, pomáhal papeži Benediktu VIII. uspořádat poměry a od něj přijal císařskou korunu i s manželkou Kunigundou. Třetí a poslední výpravu do Itálie podnikl na žádost papeže v roce 1022, aby potlačil vzpouru tam žijících Řeků proti papežským lenním právům. Při cestě pak navštívil i klášter Monte Cassino, kde pravděpodobně na přímluvu sv. Benedikta dosáhl uzdravení z onemocnění ledvin.

K jeho smrti došlo dost náhle a předčasně, v 52 letech, na vlastním statku Gróně u Halberštadu (Göttingenu)v dolním Sasku. Na smrt se přesto stačil kajícně připravit i s prosbou o odpuštění již už opuštěného podezření a po přijetí svátostí na cestu do věčnosti pokojně zesnul.

Podle jeho přání, byl převezen k pohřbení do biskupské katedrály v Bamberku, kterou nechal vystavět r. 1002. Později byla vedle něj pohřbena i Kunigunda, která zemřela 3.3. 1033 (nebo 1039) v Kaufungách v Hesensku, poblíž Kaselu. Slavnostní přenesení jejích ostatků k císařskému manželu se uskutečnilo 9.9. 1201.

Císař Jindřich (II.) Primus, jemuž dějiny daly přídomek Zbožný, byl svatořečen roku 1146 papežem Evženem III. a svatořečení jeho manželky se uskutečnilo 29.3. 1200.

MODLITBA

Bože, Tys naučil svatého Jindřicha moudře vládnout a z pozemského vladařství jsi ho povolal do věčné slávy; dej nám na jeho přímluvu ať uprostřed proměn tohoto světa naplníme i my své poslání a s čistou myslí směřujeme k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

BLAH. HROZNATA, 14. července

nezávazná památka, laiský bratr a mučedník

Patron: Čech, plzeňské diecéze

Pocházel z velmi významného rodu, který vlastnil rozsáhlé majetky v severozápadních Čechách. Podle historických pramenů uložených v tepelském klášteře se narodil kolem roku 1160 a jako místo narození Hroznětín. 

Hroznatovým otcem byl Sazima z Krašova, předek hrabat z Gutštejna. Údajně zemřel v bitvě mezi nesvornými Přemyslovci 23.1.1179. Jeho matkou byla Dobroslava z Černínů a měl bratra Arnošta a sestry Vojslavu, Jitku a Idu. Jeho rod měl erb s trojím parožím.

Podle legendy se narodil na neznámém místě a zdánlivě mrtev. Jeho matka na radu pomocnice při porodu jej obětovala Pánu Ježíši a P. Marii, načež prý se ztuhlé novorozeně probralo k životu. Matkou byl veden k Mariánské úctě s připomínáním její ochrany. Tu prý viděla i ve chvíli, když Vojslavě za jízdy v otevřeném kočáře vypadl z náručí a neutrpěl úhony.

Za nejvýznamnější je uváděna jeho záchrana z řeky Visly. Poté co se jeho sestra Vojslava provdala za purkrabího Krakova Otu, část svého dětství prožil v Polsku. Tam také jako chlapec spadl do Visly. V řece prý nad svou hlavou uviděl ruce překrásné paní.

V legendě je řečeno, že to bylo ve tři odpoledne a zatím co se rybáři marně snažili v řece chlapce najít, přiběhla Vojslava se zdatným plavcem. Ten prý až k večeru vytáhl Hroznatu ze dna za vlasy v přesvědčení, že musí být mrtvý. On však otevřel oči. Po vytažení z řeky učinil slib, že své ochranitelce prokáže zvláštní službu.

Po návratu do Čech se Hroznata vzdělával na úrovni bohatých a vynikal ve ctnostech i vážnosti. Vstoupil také do služeb u dvora. Knížetem-biskupem Jindřichem Břetislavem a Přemyslem (i za jeho kralování) byl oslovován jako přítel. Poddanými a chudými byl milován pro svou vlídnost i štědrost k potřebným.

V dospělosti se oženil, po otci měl značný majetek na Perucku a na plzeňsku to prý bylo zas věno manželky či snad i odměna za službu u dvora. Viditelné a vrchovaté štěstí jakoby skončilo. Syn, který se mu narodil, brzy zemřel a po něm i žena. Byl to otřes jeho nadějí.

Hroznata se pak obrátil k nadějím nadpozemským. Jako pravý zbožný rytíř se rozhodl dát do služby Bohu. Tehdy, asi kolem roku 1190 se v Čechách dozvěděli, že se někteří rodáci vyznamenali ve třetí křížové výpravě vedené Děpoldem. Hroznata si vzpomněl na slib z chlapeckých let a na výpravu se vydal také.

Přes zimu 1990-91 v Zadaru Hroznata poznal jak nepřipravené je vojsko a jak prvotní nadšení mnohých vůdců mizí v osobních a ziskuchtivých sporech. Po nedobrých zkušenostech se on jako i někteří jiní znechucen a s lítostí odvrátil od výpravy, s níž směřoval ke Svaté zemi.

Hroznata ve zdraví dorazil do Říma za stařičkým papežem Celestinem III., který po vyslechnutí našeho rytíře mu zřejmě jeho slib změnil na jiný dobrý skutek. Hroznata po návratu do vlasti, roku 1193, kdy nastoupil Jindřich Břetislav i jako vévoda, založil v Teplé klášter ke cti Matky Boží P. Marie. Místo zvolil Hroznata nedaleko svého západočeského hradu s rozhodnutím předat ho po vybavení premonstrátům. Legenda vypráví, že na stavbě i sám s dělníky pracoval. A po třech letech budování byl klášter obsazen 12ti řeholníky ze Strahova i s opatem.

Po velkém zvažování, vzhledem k pocitu odpovědnosti za stav klášterů, zejména jejich ochrany, se Hroznata odhodlal jít cestou k řeholní dokonalosti. Noviciát začal v Římě a řeholní sliby pravděpodobně složil až v Teplé.

Hroznata byl obhájcem práv a byl uznán jako mučedník pro spravedlnost. Byl by jím jak v případě šlechtických sporů o majetek, který pro klášter hájil i podle odlišné verze o loupeživých rytířích. Místem jeho věznění a smrti hladem je Kynšperk na hranicích Chebska.

V jeho okolí se však vyskytují dva hrady a prý by mohlo jít i o Kunžvart, kde se dokonce ukazovalo i domnělé Hroznatovo vězení. Premonstráti a příbuzní se o něm dozvěděli až od uprchlého vězně a výkupné bylo dodáno pozdě. Někde se ale uvádí, že Hroznata nespravedlivé výkupné nechtěl dovolit zaplatit a raději přijal mučednickou smrt ve vězení.

Hroznatovo tělo bylo uložené v dřevěné a kamenné rakvi před hlavním oltářem v Teplé. V Teplé i v Chotěšově se 14. červenec již ve XIV. století slavil jako zasvěcený svátek Hroznaty.  oficiálnímu blahořečení tedy došlo až 16.9. 1897 papežem Lvem XIII. s uznáním za mučedníka. V dalším roce bylo 9.7. Hroznatovo tělo z původního místa vyzdviženo a uloženo na postraním oltáři při evangelní straně klášterního kostela, dnes v relikviáři Zvěstování Páně v Teplé.

Po vzniku plzeňské diecéze v roce 1993 byl blahoslavený Hroznata papežem Janem Pavlem II. ustanoven jejím patronem a při diecézní pouti do kláštera v Teplé, dne 11. 9. 2004, plzeňský biskup František Radkovský oficiálně zahájil diecézní proces jeho svatořečení.

MODLITBA

Bože, Tys ukázal blahoslavenému Hroznatovi cestu od světského přepychu k následování kříže, a on se z lásky k Tobě vzdal všeho majetku a dal v oběť svůj život; dej, ať se řídíme příkladem jeho lásky a statečnosti a spolu s ním dosáhneme věčné slávy v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. BONAVENTURA, 15. července

památka, kardinál, učitel církve

Patron: ochránce dětí, františkánů, teologů, dělníků, nosičů břemen a výrobců hedvábí

Atributy: anděl, biskup, františkán, hostie, kardinálský klobouk

Narodil se kolem roku 1218 v Bagnoreggiu u Viterba v Itálii. Při sv. křtu dostal jméno po otci lékaři Jan. Malý Jan ve čtyřech letech těžce onemocněl a matka Marie se pro beznaděj lékařů obrátila s prosbou o pomoc ke sv. Františku z Assisi.

Příslibila, že ho bude vychovávat pro život v jeho řádu. Má se za to, že Jan se dostal do styku s františkánským řádem už při získávání základního vzdělání v blízkém klášteře. Ve studiu projevoval nadání i zájem ve vzdělání pokračovat. Léta 1236 až 1242 strávil na studiích v Paříži, kde navštěvoval sorbonnskou universitu.

Pravděpodobně v roce 1243 vstoupil do františkánského řádu. Jméno Bonaventura mohl dostat při vstupu do řádu, druhou možnost uvádí legenda v souvislosti s jeho těžkým onemocněním v dětství. František, když uslyšel o jeho uzdravení prý zvolal: „Buona ventura!“ (v překladu šťastná událost nebo budoucí blaho).

U Bonaventury rozvíjení rozumových schopností šlo jakoby ruku v ruce s duchovním poznáváním Boží lásky. Od roku 1248 získával Bonaventura různé akademické tituly z biblických věd, teologie, z níž v r.1253 udělal doktorát. Dál pak působil jako profesor teologie a prefekt františkánského teologického učiliště.

Na generální kapitule 2.2. 1257, které se Bonaventura přímo nezúčastnil, byl zvolen generálním představeným řádu, protože byl považován za nejschopnějšího. Jednalo se o poněkud kritické období, v němž se osvědčil jako moudrý zákonodárce, otec a učitel, který dovedl usměrňovat vnitřní disciplínu. Řád vedl po 17 let.

Jinde na otázku cesty ke spáse prostých lidí odpověděl: „Prostá, zbožná a nevzdělaná stará žena může milovat Boha lépe a víc než učený teolog.“ Také zdůrazňoval: „Dokonalost života nezáleží ve velké učenosti, ani v rozjímavé modlitbě, ani ve vznešených výkonech v oblasti duchovního povolání, ale ve svědomitém plnění každodenních povinností a ve vykonávání obyčejných věcí nevšedním, dokonalým způsobem.“

V květnu 1273 byl Bonaventura papežem Řehořem X. jmenován albánským biskupem v Římě a kardinálem římské kurie. V tomto úřadu pokračoval v zahraničních cestách, které také konal jako generální představený řádu se sídlem v Paříži. Cestoval do Španělska, Německa, Holandska, Anglie a Francie. 

Po vyčerpávajícím zasedání církevního koncilu, na jehož přípravě se podílel, se dne 6.7. projevila Bonaventurova dokonalá vyčerpanost, jíž nemohla odpomoci tehdejší lékařská věda. Ulehl a devátý den poté, v neděli ráno skonal. Za účasti papeže a koncilového shromáždění byl pohřben v lyonském kostele sv. Františka. K jeho oficiálnímu svatořečení došlo až papežem Sixtem IV. 14.4. 1482 a v roce 1588 byl papežem Sixtem V. vyhlášen za církevního učitele.

MODLITBA

Všemohoucí Bože, veď nás, ať následujeme svatého biskupa Bonaventuru, jehož nebeské narozeniny dnes slavíme: ať usilujeme o poznání Tvé pravdy a naše láska k Tobě ať stále roste. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

PANNA MARIA KARMELSKÁ, 16. července

nezávazná památka

Název karmelitán se odvozuje od hory Karmel, nacházející se ve stejnojmenném pohoří v Palestině. Slovo karmel se překládá jako „zahrada“ a na tomto místě uprostřed pouště také časem vyrostl háj staletých libanonských cedrů a dubů.

Panna Maria jako nejlepší stvoření Boží lásky tuto lásku ve své zahradě (Karmelu) pěstuje, pečuje o ni a s láskou jí vládne s jediným cílem, aby byla krásnou pro Ježíše Krista, pro Boha.

Život karmelitánského řádu navazuje na poustevnickou tradici místa, v němž byla na hoře Karmelu poustevníky postavena Mariánská kaplička. V době křižáckých tažení tam mezi jinými zakotvil blah. Bertold (s pam. 29.3.), kterému se údajně od svatého proroka dostalo výzvy k uspořádání pospolitého života poustevníků. Ti se pak s ním snažili žít podle proroka Eliáše.

Z počátku řádu se nazývali „bratři blahoslavené Panny Marie z hory Karmel“. Neměli zakladatele a považovali se za vlastnictví Matky Boží, hlásili se k ní nejen jako k Matce a patronce, ale i jako k sestře, s níž chtěli mít co nejvíce podobného. Jako prvořadé bylo žít zasvěcený život v Bohu. Tedy po příkladu její odevzdanosti, plnění Boží vůle i čistoty. Pohled na Marii jako na Pannu nejčistší patřil mezi základní.

MODLITBA

Prosíme Tě, Bože, veď nás k dokonalejší modlitbě, abychom na přímluvu a pod ochranou blahoslavené Panny Marie stále stoupali cestou, která vede ke Kristu. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. HEDVIKA MAĎARSKÁ, 17, července

připomínka, královna Polska 

Atributy: královské odznaky, plášť s liliemi

Narodila se v Uhrách (v Maďarsku) jako dcera krále Ludvíka z Anjou. Jako pravděpodobné datum se uvádí začátek druhé pol. února 1374. Již ve čtyřech letech byla zasnoubena s osmiletým synem rakouského Leopolda, Vilémem. Otec jí tak chtěl zajistit uherský trůn, ale po jeho smrti určila matka k vládě v Uhrách dceru Marii.

Hedvika pak již v 11ti letech byla královnou Polska. Dne 15.10. 1384 byla korunována biskupem z Hnězdna a téhož podzimu dostavil se na Wawel čtrnáctiletý Vilém, aby překazil plány litevského velkoknížete Vladislava Jagelonského, který se ucházel o její ruku.

Poláci si Viléma nepřáli a vykázali ho ze země. K Vladislavu Jagelonskému měla Hedvika výhrady jen kvůli křtu. On se ale 15.2.1386 nechal v Krakově pokřtít a byl Poláky vítán snad i proto, že přislíbil pokřesťanštění Litvy a unii Litvy s Polskem. K sňatku Hedviky a Vladislava pak brzy došlo.

Po svatbě se manželé společně věnovali šíření křesťanství. V roce 1388 založili ve Vilnu biskupství. Královna Hedvika pomáhala chudým, vdovám i sirotkům. Mimo očekávaného kralování přinesla na Litvu Kristův kříž a usilovala o vzdělání lidu, umožňující získat Kristova ducha. Usilovala i o obrácení Rusi a na její přání benediktini otevřeli v Krakově noviciát pro ruskou mládež.

Další její prosba byla k papeži o otevření teologické fakulty. Již dva roky předtím se stala spoluzakladatelkou Jagellonské univerzity pro péči o studenty. Byla zastánkyní nejubožejších. V Bieciu, Soncu a v Krakově založila nemocnice a také navštěvovala nemocné s velkou láskou. Její život byl poměrně krátký, zemřela již v 25ti letech, ale s pověstí svatosti. Pohřbena prý byla v katedrále ve Wawelu a 26. srpna je připomínáno přenesení jejích ostatků zřejmě do Krakova.

V krakovské katedrále věřící měli vždy ve velké úctě hrob polské královny Hedviky a ctili ji jako svatou. To v roce 1979 přispělo k jejímu zařazení mezi blahoslavené. Jan Pavel II. při své první návštěvě Polska 8.6. 1979 ji během mše svaté v Krakově prohlásil svatou.

SV. SIMEON DE LIPNICA, 18. července

připomínka, řeholní kněz

Narodil se kolem roku 1438 v městečku Lipnice u Bochnia v Polsku jako syn Grzegorze a Anny. Své vzdělání začal v místní farní škole a od roku 1454 studoval na Akademii v Krakauer umění. Po třech letech obdržel akademický titul bakalář a pak prý ještě pokračoval na studiích v Krakově.

Rozhodujícím pro jeho život se stalo setkání s pozdějším světcem Janem Kapistránským. Úplně změnil svou životní dráhu, rozhodl se stát františkánským řeholníkem a začal studovat teologii. K jeho vysvěcení na kněze došlo před rokem 1465. Dalším jeho působištěm byl Krakov.

Stal se oblíbeným kazatelem a mnoho posluchačů přivedl i do františkánského řádu. Jako komisař polské provincie byl jejím delegátem na generální kapitule v r.1478. Z Pavie pak odešel navštívit Řím a vykonal pouť do Svaté země.

Ke konci života působil znovu v Krakově. Byl také šiřitelem úcty ke jménu Ježíš a úcty mariánské. Obětavě ošetřoval nemocné, až se nakonec z lásky k nim sám stal obětí a na morovou nákazu ve službě postiženým dne 18.7. 1482 zemřel. Papež Inocenc IX . ho 24.2. 1685 zařadil mezi blahoslavené. Kanonizován byl 3.6. 2007 papežem Benediktem XVI. v Římě.

SV. SYMACH, 19. července

připomínka, papež

Byl synem Fortunátovým, původem ze Sardinie, ostrova v Tyrhénském moři, jihozápadně od Itálie. Stal se arcijáhnem a jako kandidát většiny římských voličů byl 22.11. 498, po týdnu od smrti papeže Anastásia II., zvolen jeho nástupcem a vysvěcen v lateránské bazilice.

V květnu r. 501 měla být konaná synoda za účasti 500 biskupů, z níž sešlo a druhá byla svolána na 1.9. do kostela sv. Kříže. Papež však byl cestou na ni od nepřátelských senátorů přepaden. Podařilo se mu uniknout smrti a uchýlit se do svatopetrské baziliky. V ní pak prý žil po více let jako vězeň.

Papež Symach se také ujímal afrického duchovenstva pronásledovaného vandalským králem Trasimundem a posílal materiální pomoc.

Papež Symach postavil a zvelebil mnohé stavby v Římě. O jeho velekněžství byla napsána krásná slova, že ač „bylo dobýváno lstí a zlatem mocných, zazářilo velkodušností horlivého velekněze.“ Ten, když po 15ti letech a necelých osmi měsících pontifikátu zemřel, byl pohřben v podloubí před bazilikou sv. Petra.

SV. MARKÉTA – MARINA, 20. července

připomínka, mučednice

Patronka: dívek, rolníků

Atributy: drak, koruna, křížek, meč, palma, perla

Pocházela z pisidské Antiochie v Malé Asii. Je uváděna dvěma jmény. Důvod je ten, že původní jméno Marina se v řeckém textu uvádí jako Markéta. Byla dcerou pohanského kněze Edesia, který její výchovu po smrti matky svěřil chůvě, která byla tajnou křesťankou. Ta Markétě postupně odhalovala pravdy víry slovy i příkladem. Asi v 15ti letech přijala Markéta svátost křtu. 

Na projížďce pastvinami Markétčina krása zaujala panovníka Pisidie Olibria. Při rozhovoru s ní obdivoval její skromné a laskavé vyjadřování a z jeho rozhodnutí musela se Markéta další den dostavit do jeho sídla. Cestou se posilovala modlitbou o vytrvalost v křesťanských ctnostech.

Nebyla ochotna za nic na světě vyměnit víru a čistotu. K nabídce stát se manželkou panovníka uvedla, že si za chotě svého srdce zvolila Krista, který jí nabízí šťastný život ve věčném království v nebi. Olibrius na ta slova změnil tón řeči.

V jejím vězení jí byl ukázán jako nepřítel, nad nímž má zvítězit, ohyzdný drak. Připravoval se ji pohltit, ale ona nad ním zvítězila znamením kříže.

Jeho výhrůžky byly bez účinku. Nařídil proto kruté zbičování a další mučení statečné dívky. Mezi dalším dnem mučení se prý její rány zázrakem zhojily. Legenda popisuje další mučení ohněm při natažení na skřipci a pak pokus o utopení, když ji svázanou hodili do vody, ze které pak vyšla volná.

Olibrius, aby udělal konec neporazitelné mučednici, nařídil její stětí na náměstí. Její ostatky byly v roce 908 převezeny k Bolzanskému jezeru k sv. Petru a odtud v roce 1145 do katedrály v Montefiascone. V roce 1213 část z nich získaly Benátky.

MODLITBA

Bože, pomáhej nám, ať následujeme zářný příklad statečnosti a čistoty svaté Markéty, jejíž výroční památku s radostí slavíme, a dej, abychom měli užitek z toho, co ona získala svými zásluhami. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. VAVŘINEC Z BRINDISI, 21. července

připomínka, kněz a učitel církve

Patron: kapucínského řádu

Atributy: kapucín, kříž, kniha, lebka

Narodil se 22.7. 1559 v Brindisi v Itálii. Při křtu dostal jméno Julius Cézar, po římském státníku a vojevůdci. Jeho otec brzy zemřel a matka ho svěřila do výchovy františkánů v minoritském klášteře.

Tam Julius (pozdějším jménem Vavřinec) získával vzdělání do svých 14ti let, kdy mu zemřela matka. Po její smrti musel opustit rodné přímořské město a přestěhovat se ke strýci knězi do Benátek. U něho své vzdělání prohloubil a po seznámení se s kapucíny kláštera od Panny Marie Andělské na ostrově Giudecca vstoupil do jejich řádu.

Hábit i nové jméno přijal 19.2. 1575 ve Veroně. Po ročním noviciátu složil řeholní sliby. V 17ti letech pokračoval ve studiu logiky v Padově a pak v Benátkách studoval filozofii a teologii. Jeho nejmilejším oborem byla biblistika a zvládl i některé jazyky. Mimo biblických, hebrejštiny a řečtiny, šlo o francouzštinu, španělštinu, němčinu a později i češtinu.

Snažil se osvojit si zásady sv. Bonaventury s důrazem na vroucnost vůle a pozdvižení ducha. Po vysvěcení na kněze se zaměřil na kazatelskou činnost po Itálii. Při ní vycházel z dokonalé znalosti biblických textů, které objasňoval. Mnohé posluchače získával i z řad nekřesťanů.

Od 27 let, kdy se stal kvardiánem a novicmistrem, jeho zodpovědnost v dalších funkcích rychle rostla. Z představeného kláštera se r. 1590 stal provinciálem toskánské a po třech letech benátské provincie, později i dalších. 

Na prosby pražského arcibiskupa Berky z Dubé přišel 13.11. 1599 do Čech se 12ti spolubratry. Kázal přes odpor protestantů, z nichž mnohé přivedl zpět do katolické církve a položil i základy kláštera. Ve své horlivosti stačil r. 1600 založit kláštery ve Vídni a ve Štýrském Hradci. 

Po návratu do Říma byl Vavřinec 24.5. 1602 zvolen generálním představeným řádu kapucínů. Tři roky chodil po rozsáhlém území Evropy z důvodů vizitace a povzbuzování řeholních bratrů, kterých tehdy bylo na 9 000. Na svých cestách důsledně zachovával pravidla, dlouhé posty a tvrdá odříkání.

Vyčerpán námahami těžce onemocněl a zemřel v den svých šedesátých narozenin v Lisabonu. Jeho tělo bylo převezeno do Villafranca del Bierzo v Galicii v severozápadním Španělsku.

Vavřinec z Brindisi zanechal množství spisů. Blahořečen byl r. 1783 Piem VI. a svatořečen r.1881 Lvem XIII. Papež Jan XXIII. ho v roce 1959 prohlásil za učitele církve s titulem „Doctor apostolicus“.

MODLITBA

Bože, Tys obdařil svatého kněze Vavřince duchem rady a síly, aby hlásal Tvou slávu a pečoval o spásu duší; osvěcuj i nás světlem svého Ducha, abychom poznávali, co od nás žádáš, a s Tvou pomocí podle toho také žili. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. MARIE MAGDALÉNA, 22. července

památka, učednice Páně

Patronka: kajícníků, studentů, zajatců, svedených, zahradníků 

Atributy: nádobka s mastí, kříž, kniha, lebka; zobrazována bývá také jako kajícnice v jeskyni 

Pocházela z Magdaly od Genezaretského jezera a píší o ní evangelia. Je ukazována jako žena, ze které Ježíš vyhnal sedm zlých duchů či démonů. Marie Magdaléna je obrazem zdánlivě ztraceného života, který skrze Krista se stává životem silně prožívané lásky, pro kterou jako první hovořila se zmrtvýchvstalým Kristem.

Zmínku o vyhnání duchů spojovali západní církevní otcové s příběhem Marie, o níž Ježíš v domě farizeově řekl: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velkou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje.“(Lk 7,47)

Kristus jí dal smysl života a že se z ní stala věrná a milující duše. Nejen pravidelně bývala ve skupině žen, které Ježíše doprovázely, starajíce se o jeho běžné lidské potřeby, ale byla i na jeho bolestné cestě, kde apoštolé chyběli, a pod jeho křížem.

Setkání s Ježíšem po zmrtvýchvstání u jeho hrobu popsal sv. Jan ve 20. kapitole evangelia. Marie Magdaléna vyšla první den po sobotě už za tmy ke hrobu. Uviděla odvalený hrobní kámen a běžela to říci nejdříve Petrovi. Za nimi se vrátila zpět ke hrobu, kde Ježíše při setkání považovala zprvu za zahradníka, ale jak ji on oslovil zajásala s radostným zvoláním „Rabuni!“, v překladu Mistře! Ježíš jí však řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i k Bohu vašemu. A Marie Magdaléna se stala první hlasatelkou radostné zvěsti, o níž svědčila i svým životem.

Připomíná se, že byla mezi ženami při seslání Ducha svatého. Legendární zprávy se shodují na jejím odchodu z Jeruzaléma. Dle některých odešla s Lazarem až do Provensálska, tedy na dnešní území jižní Francie. Mnohé zmínky svědčí o jejím příchodu do Efezu, kde zemřela a byla pohřbena. 

MODLITBA

Bože, Tvůj jednorozený Syn poslal Marii Magdalénu, aby jako první zvěstovala jeho učedníkům radostné velikonoční poselství; na její přímluvu dej, ať i my hlásáme vzkříšeného Krista a jednou ho spatříme ve věčné slávě. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. BRIGITA ŠVÉDSKÁ, 23. července

svátek, zakladatelka řádu, mystička

Patronka: Evropy, poutníků, umírajících

Atributy: abatyše s bílým závojem, kniha, pero, poutnická hůl a klobouk, svíce

Narodila se v červnu 1303 na zámku Finsta u Uppsaly ve Švédsku. Rodiče pocházeli ze vznešených rodů. Brigitu učili lásce k Bohu. Brigita však již v sedmi letech začala mít vidění. Při prvním nočním uviděla Pannu Marii, v dalším ukřižovaného Krista a tato mystická zkušenost se u ní stále rozšiřovala.

Asi v 11ti letech vznesla při vidění Pána Ježíše na kříži otázku: „Ó můj milý, kdo tě takto zřídil?“ a uslyšela odpověď, která hluboce zasáhla její srdce: „Všichni ti, kdo na mne zapomínají a pohrdají mojí láskou!“

Při dosažení 14ti let byla provdána za šlechtice Ulfa Gudmarssona. Podřídila se otcovu rozhodnutí, i když toužila po zasvěceném životě řeholnic. S manželem se pak dohodla na následování vzoru starozákonního páru Tobiáše a Sáry. První dva roky prožili v modlitbě, s odřeknutím si intimního soužití. V manželství s Ulfem, který byl dobrým mužem, pak měla osm dětí.

V 32 letech, po nástupu svého příbuzného Magna na švédský trůn, byla povolána do Stockholmu za dvorní dámu jeho mladé královny, kterou po tři léta učila a vychovávala. 

Při snaze o stálé prohlubování duchovního života vstoupili oba manželé do třetího řádu sv. Františka. K 25. výročí manželství vykonali pouť do Santiaga de Compostela a v té době se rozhodli znovu ke zdrženlivému životu. Ulf po dvou letech vstoupil do cisterciáckého kláštera, v němž už žil jejich syn Bengt. Prožil tam s ním dva roky a zemřel.

Brigita po uspořádání všech záležitostí se uchýlila do jednoho příbytku u onoho kláštera Alvastra a dva roky v něm žila jako asketa.

Král Magnus Eriksson věnoval Brigitě královský dvorec Vadstena u jezera Vättern, a ta se rozhodla udělat z něj klášter pro řád Nejsvětějšího Spasitele (sv. Salvátora), který založila. K jeho zbudování a vysvěcení došlo až po její smrti. Její brigitské řeholní společenství se zakládalo na dvou komunitách (mužské a ženské), pro které byl zbudován jeden kostel, v němž se scházeli k bohoslužbě. Zvolila pro ně řeholi sv. Augustina, k níž přidala uctívání hořkého umučení Spasitele. 

Její řeholi potvrdil až papež Urban V., když se r. 1367 vrátil do Říma. Před svou smrtí vykonala ještě velké, roční putování do Svaté země, na něž se vydala z jara r. 1372. V Jeruzalémě se u ní začalo projevovat onemocnění žaludku a po návratu do Říma 23.7. zemřela. Dočasně byla pohřbena v kostele San Lorenzo v Panisperna a 13.11. přepravena do švédské Vadsteny. Pro mimořádný život i množství zázraků ji papež Bonifác IX. dne 7.10. 1391 prohlásil za svatou.

Papež Jan Pavel II. ji 1.10. 1999 prohlásil za patronku Evropy a zdůvodnil to slovy: „Svým hlubokým procítěním tajemství Krista a Církve se zapojila v mimořádně kritickém okamžiku dějin Církve do budování jejího společenství. Z Brigity vyzařuje prorocká síla. S jistou otevřeností hovoří ke knížatům a papežům. V zájmu mravní obrody křesťanstva a duchovenstva nešetří přísnými napomenutími.“

MODLITBA

Bože, Tys dal svaté Brigitě poznat nebeská tajemství, když rozjímala o utrpení Tvého Syna; prosíme Tě, doveď i nás k blaženému patření na Tvou slávu. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. KRISTINA, 24. července

připomínka, panna a mučednice

Patronka: mlynářů, lodníků, námořníků, lučištníků

Atributy: hadi, kámen, kniha, loď, luk a šípy

Svatá Kristina pochází od Bolsenského jezera v Itálii. Byla dcerou významného pohana, údajně soudce Urbana. Ten byl tvrdým soudcem své dcery, kterou ke křesťanství dovedla otázka po zločinu lidí mučených jen kvůli tomu, že jsou pevní ve svém postoji úcty a vyznání Krista. 

V legendě o Kristině se snad vždy vyskytuje číslo 12. Někde jako její věk, v němž přijala křest, jinde jako počet služebnic či družek ve společném obydlí, označovaném také za věž a místo uložení stříbrných a zlatých modlářských sošek.

Aby pomohla chudým a pronásledovaným, rozbíjela ony modly a rozdávala výtěžek kovu. Otec po zjištění její křesťanské činnosti se na ni rozhněval až do nepříčetnosti a křičel, jak se mohla opovážit zneuctít Bohy. Kristininou odpovědí bylo vyznání víry v jediného Boha Stvořitele.

Otcovy rozkazy katům pak byly velmi tvrdé a po ukrutném bití prý nabízela otci, aby se nasytil krví a cáry z jejího těla. V dalším pokračování byla vpletena do kola, otáčejícího se nad ohněm. K dalším mukám, o kterých prý rozhodoval vladař ve snaze o její krutou smrt, patřilo využití katovského nářadí a pak přivázána k čedičové desce, na které se měla utopit, byla spuštěna do jezera.

Tím, že přežila tolik krutých aktivit mělo být zřejmé, že Bůh je jejím ochráncem. Ale ani to, že se kámen s ní nepotopil, nemělo vliv na zatvrzelé srdce toho, kdo krutosti nařídil. Usmrcena však byla vystřelenými šípy.

Ostatky sv. Kristiny byly později umístěny do sarkofágu v kryptě kostela, který jí byl v Bolseně zasvěcen. Oltář v bolsenském kostele sv. Kristiny se v roce 1263 stal dějištěm zázraku, který dal podnět k zavedení svátku Těla a Krve Páně.

Český kněz Petr při své pouti z Prahy do Říma prosil o osvobození z pochyb o Kristově přítomnosti v Nejsvětější svátosti. K vyslyšení jeho prosby došlo, když v Bolseně sloužil mši svatou a v jeho rukou při proměňování část hostie začala krvácet. Krví se potřísnil i korporál a porifikatorium, které později biskup předal papeži Urbanovi IV. a byl jím byl uložen v blízkém městě Orvieta.

MODLITBA

Bože, Tvá síla se projevuje zvláště tehdy, když působí v tom, kdo je slabý: Tys posiloval svatou Kristinu, aby statečně snášela všechno mučení; pomáhej i nám, abychom na její přímluvu vítězně prošli všemi zkouškami do slávy tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

SV. JAKUB, 25. července

svátek, apoštol

Patron: Španělska, poutníků, bojovníků, dělníků, horníků

Atributy: kniha či svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou, brašna, meč, kůň

Pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. Jeho rodiče byli rybář Zebedeus a Marie Salome, která byla dcerou Marie Kleofášové a sestrou dvou pozdějších apoštolů, Judy Tadeáše a Jakuba Alfeova (označovaného jako Mladší či Menší). Jméno Jakub bylo v obou rodinách dáno po Jákobovi, praotci Izraele. Jakub Zebedeův je také nazýván Starší nebo Větší.

Ježíš ho povolal hned po Petrovi a jeho bratru Ondřejovi i s mladším bratrem Janem, když na lodi společně se svým otcem spravovali sítě. Byli totiž rybáři. Své plány do budoucna odložili, jakmile je Ježíš povolal. Podle evangelia oba velkodušně opustili otce i loď a šli za ním. Předpokládá se, že k odchodu došlo po zázračném rybolovu.

Jakub je v úryvcích Písma častěji uváděn za Petrem hned na druhém místě a tím je zdůrazněna jeho důležitost. Petr, Jakub St. a Jan byli Ježíšem přednostně přibíráni k důvěrným důležitým událostem. Ježíš je vzal sebou k zemřelé dceři Jairově, kterou vzkřísil jen podáním ruky se slovy: „Děvče, pravím ti vstaň!“ (Mk 5,41)

Dále stejnou trojici apoštolů vzal Ježíš na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. Událost si také připomínáme samostatným svátkem Proměnění Páně 6. srpna. Jakubova víra byla těmi událostmi velmi utvrzována a připravována i na to, aby mohla snést pohled na smrtelný zápas Ježíše zbroceného krvavým potem v Getsemanské zahradě.

A pak později přijmout z lásky ke Kristu mučednickou smrt jako první z apoštolů. Jakub St. s Janem byli například pro svou vášnivější, unáhleně horlivou povahu, nazváni „Boanerges“ („synové hromu“). 

Jakub se stal prvním, který s Kristem sdílel mučednickou smrt. Předtím, po seslání Ducha svatého, se podílel na budování první křesťanské obce v Jeruzalémě, za kterou cítil spolu s Petrem odpovědnost a v níž měl i velkou autoritu.

Podle jedné pozdější tradice, sahající nejméně k Isidorovi ze Sevilly, Jakub hlásal evangelium ve Španělsku, které bylo důležitým regionem římské říše. Legenda se zmiňuje také o tom, že na jaspisovém sloupu měl v Zaragoze zjevení Panny Marie. 

V Jeruzalémě byl uvězněn a popraven mečem v letech 43-44 z nařízení palestinského vládce Heroda Agripy I., vnuka neblaze známého Heroda Velikého. Jakub přijal násilí Heroda bez vzpoury a z lásky ke Kristu svůj život obětoval na svědectví pravdy, kterou zvěstoval. Tak sdílel s Ježíšem pití hořkého kalicha, podle předpovědi.

První umučený apoštol byl zprvu pohřben v Jeruzalémě. Odtud byly jeho ostatky prý za císaře Justiniána I. přemístěny do palestinského kláštera Raithu. Najde se i legenda, podle které Jakubovy ostatky přenesli andělé do paláce pohanky Lupy, která se ve Španělsku stala křesťankou. Kolem místa hrobu v jejím paláci byl později vystavěn chrám a město Santiago de Compostella.

Pravděpodobnější je podání týkající se přenesení Jakubových ostatků do Španělska třemi mnichy. Ti se k tomu rozhodli v době, kdy strážci kláštera, ustanovení z potomků otroků, odpadli k mohamedánské víře. K přenesení snad tedy došlo na ochranu před mohamedány. Když král Alfons nad hrobem vystavěl ke cti sv. Jakuba v roce 816 chrám, přeložil k němu biskup své sídlo a zároveň. začalo kolem vyrůstat město Santiago de Compostella.

O Jakubův hrob v Compostelle zprvu pečovali benediktíni. Král Alfons III. zvaný Veliký dal nad hrobem apoštola vystavět v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu s půdorysem latinského kříže. Mezi její architektonicky nejvýznamnější části patří z jižní strany portál zlatníků a portál Slávy, tvořící hlavní průčelí katedrály. Ostatky sv. Jakuba byly uloženy do stříbrné rakve v chrámové kryptě.

Jeho svátek na 25.červenec stanovil papež Kallist II. s tím, že pokud padne na neděli, zahajuje v Compostelle svatý Jakubův rok. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svaté město (jako má Jeruzalém a Řím) i odpustková privilegia. Místo Jakubova hrobu je stále předmětem velké úcty a cílem četných poutí z Evropy i z celého světa. Do pražské katedrály sv. Víta se v roce 1212 dostaly zub a další dvě částky z ostatků svatého Jakuba.

MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, Tys povolal svatého Jakuba, aby jako první z apoštolů potvrdil věrnost Tvému evangeliu prolitím své krve; dej, ať toto jeho svědectví posiluje Tvou církev a jeho přímluva u Tebe ať ji stále chrání. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. JÁCHYM A ANNA, 26. července

památka, rodiče P. Marie

Patroni: vzory pro všechny prarodiče

Jáchym: patron manželských párů, truhlářů a obchodníků s plátnem

Anna: patronka Florencie, Innsbrucku a Neapole; také se k ní obrací ti, kteří prosí za šťastný sňatek a manželství, za požehnání dětí, za šťastný porod

Atributy: pro Jáchyma:beránek, dítě, holubice, koš, Panna Maria pro Annu: Panna Maria a dítě Ježíš

Jsou rodiči Panny Marie, skrze kterou přišel na svět Boží Syn. Byli předmětem Boží lásky a milosti. Přes jejich význam se o nich Bible nezmiňuje a dvě evangelia uvádí jen předky sv. Josefa jako manžela té, z níž se narodil Ježíš Kristus, Syn Boží a Spasitel světa. 

Informace o rodičích Panny Marie nesou nejen starobylost a vážnost, ale zanechaly i značnou odezvu v liturgii, stejně tak v lidové zbožnosti, která se udržela jako církevní tradice. Navíc se s nimi shoduje i zpráva o vidění blahoslavené stigmatizované Kateřiny Emerichové.

Podle protoevangelia Jáchym pocházel z Galileje a Anna byla dcerou jistého betlémského kněze. Jáchym a Anna spolu žili jako manželé, přičemž po dobu 20ti let se jim údajně nenarodil žádný potomek. Jelikož Jáchym byl starším knězem a neplodnost byla považována za Boží trest, jednoho dne byla Jáchymova oběť veleknězem odmítnuta. Jeho kroky pak vedly do přírody ke kající modlitbě. Ani přes pohrdání neztratili tito starší manželé svou nezlomnou důvěru a zůstali otevřenými Božím záměrům.

Podle protoevangelia se manželům žijícím v odloučenosti, modlitbě a práci zjevil archanděl Gabriel. Na jeho slovo se Jáchym vrátil k manželce, s níž se setkal pod Zlatou bránou v Jeruzalémě a díky jejich ctnostnému životu mohl se v jejich rodu dovršit Boží plán spásy.

Svoji dceru Marii „od Boha milovanou“ zasvětili coby malé dítě v Jeruzalémském chrámu, kde jí umožnili další výchovu. Jáchym a Anna splnili to, co Bůh od nich očekával a zůstali v pozadí. Jáchym se údajně Mariina návratu nedožil a Anna prý zesnula až ve vysokém věku.

Její hebrejské jméno znamená „milostiplná“ či „omilostněná“, jméno Jáchym se váže na význam „příprava na Spasitele“ či se překládá i jako „bude Bohem vyvýšen“. Památku svaté Anny prohlásil za závaznou pro celý svět papež Řehoř XIII. v roce 1584.

MODLITBA

Bože našich otců, Tys vyvolil svatého Jáchyma a Annu za rodiče Matky Tvého Syna; na jejich přímluvu splň i na nás svá zaslíbení, ať dosáhneme věčné spásy. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

SV. GORAZD A DRUHOVÉ, 27. července

nezávazná památka, biskupové a kněz

Podle některých pocházel sv. Gorazd z Moravy. Spolehlivý historický záznam o Gorazdovi máme ze 6.4. 885, kdy Metoděj cítil blížící se smrt, svolal Moravany a představil jim ho jako svého nástupce slovy: „Toto je muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. To budiž Boží vůle a vaše láska, jakož i má.“

V té době tedy Gorazd na Moravě žil jako jeden z dnes připomínaných pěti žáků sv. Metoděje. Vedle staroslovanské a řecké liturgie dosáhl znalosti latiny zřejmě u kněží latinského obřadu. V Metodějově arcidiecézi byl dvojí bohoslužebný obřad a Gorazdovy znalosti jako i zbožnost měly vliv na jeho volbě. Proto je v našich zemích dáván na první místo.

Gorazd byl obžalován u papeže. Štěpána V., který nastoupil v září 885, nařídil, aby se Gorazd dostavil a podal své vysvětlení. Nevíme zda se tam mohl dostavit, víme jen to, že kníže Svatopluk dal Metodějovy žáky ze země vyhnat. Před vypovězením byli prý vězněni. Informace o dalších krocích Gorazda nejsou dostatečně spolehlivé.

Maďaři v roce 907 Velkomoravskou říši zničili a podle tradice se prý arcibiskup Gorazd přesunul do Krakova a o jeho přítomnosti na území Polska svědčí prý zápis v rukopisném kalendáři z nejstaršího církevního střediska v Polsku, z Wislice ve XIV. století. 

Jiná tradice pojednává o tom, že vyhnanci z roku 886, mezi kterými byl Gorazd, doputovali přes Chorvatsko a Srbsko do Bulharska, kde pokračovali v hlásání evangelia. 

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávu, aby pokračovali v díle svatého Cyrila a Metoděje; na jejich přímluvu nauč i nás předávat svěřený poklad víry, abychom všichni rostli v milosti a v poznání Tvého Syna Ježíše Krista. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. NAZARIUS A CELSUS, 28. července

připomínka, mučedníci

Patroni: dětí

Říman Nazarius byl synem vznešeného pohana a křesťanky Perpetuy. Když se rozhodl pro křesťanskou víru, byl v ní od papeže Lina vyučen a pokřtěn. Za pronásledování Nerona odešel do Milána, kde povzbuzoval vězněnou dvojici světců, Gervasia a Protasia.

Byl přitom dopaden a zbit. Vyhnán z města pokračoval do Gallie, kde pokřtil Celsa. Po hlásání evangelia v Trevíru, kam ho Celsus doprovázel, se sám vrátil do Říma. S Celsem se znovu setkal v Miláně a spolu s ním zemřel mučednickou smrtí, byl sťat.

Nazarius byl pak přenesen do kostela před Římskou branou a nad Cesovým hrobem byla v Miláně postavena basilika. Asi pro důkaz nevinnosti se Nazárius stal patronem dětí.

SV. MARTA, 29. července

památka, hospodyně

Patronka: žen v domácnosti, hospodyň, kuchařek, služebných, hostinských, majitelů hotelů, sochařů, malířů a umírajících

Atributy: klíče, naběračka, vařečka

Bydlela s Marií a bratrem Lazarem v Betánii, kde je při svých cestách navštěvoval Ježíš. Marta si v lásce k Ježíši zakládala na pohostinnosti. Projevuje se proto v evangeliu přepečlivou starostlivostí o jeho pozemské potřeby.

Ježíš se nám zde zase projevuje jako zastánce těch, kterým je vytýkáno, že dávají přednost duchovním hodnotám a ukazuje správnost takové stupnice, neboť nepomíjející převyšuje pomíjející.

Zatímco Marie seděla u Ježíšových nohou, „Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí přece ať mi pomůže! Pán jí odpověděl: Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jedno je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Lk 10,40-42)

Po smrti Lazara šla Marta první Pánu Ježíši vstříc a řekla mu: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ (Jan 11,21-22) A ve 27. verši vyznává: „Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“

Její velká víra v Krista spojená s nadějí splývala v lásku a byla záhy velkoryse odměněna. Praktičnost Marty přitom vedla k potřebě upozornit Ježíše chtějícího odvalit hrobový kámen, že její bratr po čtyřech dnech od smrti již zapáchá. Ježíš jí ale odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš Boží slávu, budeš-li věřit? (Jan 11,40)

Marta se osvědčila jako žena víry, a proto Ježíš mohl vykonat zázrak vzkříšení jejího bratra. Po Ježíšově nanebevzetí pak podle legendy všichni tři sourozenci odešli z Palestíny do Provensálska ležícího v jihovýchodní části dnešní Francie. Tam byla Marta údajně pochována a byl jí tam zasvěcen kostel.

MODLITBA

Všemohoucí, věčný Bože, Tvůj Syn přijal pohostinství, které mu svatá Marta poskytla ve svém domě; dej, ať povzbuzeni jejím příkladem svědomitě sloužíme Kristu ve svých bratřích, abys nás jednou přijal do nebeského domova. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. PETR CHRYZOLOG, 30. července

nezávazná památka, biskup a učitel církve

Atributy: biskup, kalich nebo patena s hostií, oltář

Pocházel z Imoly v severní Itálii. V rodném městě pomáhal biskupovi Korneliovi, který ho pro jeho schopnosti r. 423 vysvětil na jáhna. Po roce ho papež Sixtus III. povolal do biskupského úřadu v Ravenně. Město bylo sídlem západořímského císaře a s povýšením na metropoli byl Petr povýšen na arcibiskupa.

Zároveň se před svým stádem zavázal hledat jen Boží slávu a spásu duší. Zvláště pak dbal o formaci a vzorný život svých kněží. Nejvíce proslul výmluvností, pro kterou mu bylo dáno čestné jméno Chryzologus, tj. Zlatořečník. K prostému lidu se zásadně snažil mluvit jeho jazykem.

Z jeho písemností se dochovalo 183 kázání. Zemřel u hrobu sv. Kassiána, v jehož chrámu v Imole se připravoval na smrt. V roce 1729 papež Benedikt XIII. prohlásil Petra Chryzologa za učitele církve.

Těm, kteří si myslí, že jejich život už nemá smysl i těm, kteří ho nekřesťanským způsobem promrhávají, Petr Chryzolog říká: „Člověče, proč si myslíš, že jsi bezcenný, když jsi Bohu tak vzácný? Proč se znevažuješ, když si tě Bůh tolik váží? Proč hledáš z čeho jsi stvořen a ne to, k čemu jsi stvořen?“

MODLITBA

Bože, Tys učinil svatého biskupa Petra Chryzologa slavným hlasatelem svého vtěleného Slova; na jeho přímluvu pomáhej i nám, ať v srdci rádi uvažujeme o tajemstvích spásy a svými skutky o nich vydáváme spolehlivé svědectví. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

SV. IGNÁC Z LOYOLY, 31. července

památka, kněz, mystik, zakladatel řádu jezuitů

Patron: jezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen

Atributy: drak, kněz, srdce, znak IHS

Narodil se šlechtickým rodičům roku 1491 ve venkovském sídle v Loyole v severním Španělsku jako nejmladší třinácté dítě. Po narození se dostal do péče kovářovy ženy. Jeho matka brzy zemřela. Otec chtěl, aby se stal knězem, ale jeho touhy ani život takové volbě neodpovídaly. Již od dětství si přál vyznamenat se jako voják a vítězit silou zbraně.

Tuto jeho tužbu otec respektoval, ustoupil a zajistil mu místo v paláci pokladníka královny Izabely, Juana Velázqueza de Cuéllar. Inigo Lopez tam v 9 letech nastoupil jako páže. V rytířském prostředí prožil 12 let.  Ignác nastoupil do armády jako dost ješitný a zpupný mladík a upadal prý do světských neřestí. Ignác v pamplonské pevnosti povzbuzoval své vojsko k hrdinství a při rozhodujícím útoku 20.5. 1521 mu dělová koule rozdrtila pravou nohu pod kolenem.

Vítězní Francouzi svého nepřítele dva týdny v dobytém městě léčili a pak ho nechali přenést do jeho rodného sídla. Tamní lékaři se zprvu chirurgicky snažili nohu spravit, ale následky zranění byly tak vážné, že 25.6. přijal svátost umírajících. Den před svátkem Petra a Pavla lékaři už příbuzné připravili na smrt raněného. V noci na 29.6. pak došlo k náhlému obratu a jeho stav se rychle lepšil. Přičítal to přímluvě sv. Petra, neboť byl jeho ctitel.

Ignáciovy kosti však nesrostly dobře, jedna mu pod kolenem vyčnívala a proto se nechal znovu operovat. Jednalo se o bolestné zákroky před zavedením praxe umrtvování a narkóz. Znetvoření bylo spraveno, ale noha zůstala kratší. Navíc po dlouhé týdny nemohl z lůžka a v loyolském domě nebyl výběr četby. Četba mu přinesla objev duchovního rytířství. Uvědomoval si, že jeho dosavadní život byl bezduchý a prázdný. Začala se v něm probouzet touha vykonat v Boží službě velké věci jako sv. Dominik či František nebo mnozí jiní.

Brzy se vydal na Montserrat poblíž Barcelony. Tam vykonal obzvláště dlouhou generální zpověď. Mezka se kterým připutoval, dal tamnímu klášteru, meč a dýku položil coby votivní dar k obrazu Panny Marie a svůj rytířský oblek přenechal jednomu žebrákovi. V kajícím rouchu z hrubé pytloviny při nočním bdění z 24. na 25.3. začal na kolenou před montserratskou Madonou nový život.

Po oslavě Zvěstování Páně odešel do blízké Manaresy, kde začal své „exercicie“ a vnitřní 11ti měsíční formaci. Žil asketicky bez masa a vína, jeden celý týden strávil o hladu a žízni. V každodenní modlitbě trávil 7 hodin. Prohluboval svou zbožnost a důslednost křesťanského života. 

Před papežem Hadriánem VI. stanul 29.3. s prosbou o souhlas a požehnání k putování na místa posvěcená Ježíšovým životem a spasitelnou obětí. Pěšky přešel do Benátek, kde 14.7. nastoupil na loď směřující k Svaté zemi. Po 53 dnech dorazil do Jeruzaléma a na svatých místech prožil 20 dnů. 

V roce 1524 přešel pěšky do Benátek, hned v únoru se vydal do Janova a odtud lodí do Barcelony. Tam ve 34 letech začal studovat latinu. Dál studoval filosofii na universitě v Alcale. Pak pokračoval v Salamance.

Na obou studijních místech se vedle učení věnoval apoštolátu i duchovnímu vedení věřících, kteří ho o ně požádali. Ze Salamanky odešel až v září 1527, tři měsíce se zdržel v Barceloně a pěšky pak odešel do Paříže. Na universitě v Paříži získal přehled jak o politice v Evropě, tak o náboženské situaci v západním křesťanství. 

Doktorátu z filosofie dosáhl 15.3. 1533 a v dalším roce se u dominikánů v Saint-Jacques upnul na studium teologie. Dne 15.8. 1534 se sešel v kapli sv. Dionýze na pařížském Montmartru se šesti druhy, kteří se pod jeho vedením rozhodli učinit s ním slib žít v chudobě, čistotě a službě duším ve Svaté zemi nebo být k dispozici papeži coby Kristovu zástupci. Tímto slibem začala existence řeholní společnosti jezuitů.  

Ve věku 46ti let, 25.6. přijal kněžské svěcení. V listopadu se vypravil do Říma. Cestou se mu dostalo Kristova ujištění, že v Římě jim bude pomáhat. O pomoc Ignác prosil i P. Marii a 10 km před cílem v La Sorta měl významný mystický zážitek. Ve zvláštním vidění ho Bůh Otec odporučil Synu nesoucímu kříž a ten ho přijal do své služby.

V Římě Ignác nabídl služby celého společenství papeži a s bratry začal vyučovat katechismus, kázat, ošetřovat nemocné a dávat duchovní cvičení významným osobnostem.

Papež Pavel III. schválil jejich řád ještě před vypracovanými stanovami jako Společnost Ježíšovu. Na příkaz papeže se pak bratři rozešli do Španělska, Portugalska, Francie, Německa, Rakouska a František Xaverský šel až do Indie a Japonska.

Dva byli jmenováni papežskými teology na Tridentském koncilu v roce 1545. Ignác byl generálním představeným s ústředím v Římě, kde v r.1551 založil „Collegium Romanum“ z něhož vznikla dosud trvající Gregoriánská universita.

V dalším roce založil „Collegium Germanium“ pro výchovu kněží ze zemí ohrožených protestantismem ve střední Evropě. Jezuitský řád již ve svém počátku sehrál významnou roli při vnitřní obnově Církve i v boji se šířícím se bludným učením. Ignác trpělivě vedl a obhajoval svůj řád, spoléhaje se na nadpřirozenou Boží pomoc. Jeho základním heslem se stalo: „Vše k větší cti a slávě Boží!“

Poslední jeho léta byla přitom naplněná tělesným utrpením. Mnoho času věnoval až do konce života rannímu rozjímání a mši svaté, o čemž svědčí i jeho dochovaný duchovní deník. Když Ignác v ranních hodinách 31.7. ve věku 65 let zemřel, měl jeho řád již na tisíc členů ve 13ti provinciích se 110ti domy. Jeden i v Praze. Papež Pavel V. Ignáce z Loyoly blahořečil 27.7. 1609 a Řehoř XV. ho kanonizoval 12.3. 1622.

Svatým Ignácem založená společnost se ve XX. století stala nejpočetnější mužskou řeholí Církve. Jezuité mají dnes přes 500 vysokých škol s 30.000 členů, kteří každoročně učí přes 200.000 studentů.

MODLITBA

Bože, Tys povolal svatého Ignáce, aby v Tvé církvi usiloval o větší slávu Tvého jména; dej, ať podle jeho příkladu a s jeho pomocí bojujeme dobrý boj zde na zemi, abychom spolu s ním dostali korunu slávy v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen