PRO POTĚCHU DUŠE

JEDNOU NALEZNU PŘÍTELE …. 
Jednou si najdu mezi mnoha lidmi přítele, který zůstane při mně, který na mne bude čekat, když půjdu pryč, který tu ještě bude, až se budu vracet. Bude mít pro mne čas, když ho budu potřebovat, vyslechne mne vždy a bude mi nakloněn i na dálku.

Bude mi důvěřovat, bude očekávat mou dobrotu a nedá se zmýlit mým odmítnutím. Dá mi prostor a svobodu, abych byl tím, čím jsem, nebude spojovat přátelství s podmínkami. Bude pravdomluvný a nepodvede mne, řekne mi mé chyby a slabosti v pravý čas, opatrně a prospěšně.

Dokáže mi odpustit. Bude mít o mne starost a strach, budu-li zoufalý a nepůjdu-li správnou cestou. Zachová si naději, když ji budu ztrácet. Hledá-li někdo jiný takového přítele, chci se tím přítelem pro něho stát.

TŘI SÍTA
Rozhněvám přiběhl kdosi k Sokratovi a vyhrkl: „Poslyš, Sokrate, to ti musím vyprávět, jak tvůj přítel…“ „Zadrž!“ přerušil jej mudrc. „Prosil jsi to, co mi chceš říci, přes tři síta?“ „Tři síta?“ zeptal se ten druhý pln údivu.

„Ano, můj příteli, přes tři síta! Podívej se, zda to, co mi chceš vyprávět, projde třemi síty. Prvním sítem je pravda. Prozkoumal jsi vše, co mi chceš vyprávět, zdaje to pravda?“

„Ne, slyšel jsem to vypravovat, a ..“ „Tak, tak. Ale jistě jsi to vyzkoušel druhým sítem, sítem dobra. Je to, co mi chceš vyprávět, i když nemůžeš dokázat pravdivost té věci, alespoň dobré?“

Ten druhý řekl váhavě: „Ne, to ne, naopak…“ „Pak,“ přerušil jej mudrc, „nás nech ještě použít také třetí síto a dovol nám zeptat se, zdaje nutné, abys vyprávěl to, co tě tak rozčililo.“ „Nutné to právě není…“ „Tedy,“ usmál se Sokrates, „jestliže to, co mi chceš vypravovat, není ani pravdivé, ani dobré, ani nutné, tak to ukryj v sobě a neobtěžuj tím ani sebe ani mne!“

K zamyšlení:
– pravda – pravděpodobnost
– ohled na čest druhého
– ani jedno špatné slovo už nemůžeš znovu „chytit“
– podle kterých kriterií mluvím a žiji?

RUKA A PÍSEK

Když se jednou třináctiletý Jirka procházel se svou maminkou po pláži, zeptal se jí: „ Mami, jak to udělat, abych si udržel kamaráda, kterého jsem konečně našel?“

Maminka chvíli přemýšlela, pak se sklonila a nabrala dvě plné hrsti písku a obě dlaně obrátila vzhůru. Jednu ruku zavřela – a písek se jí sypal mezi prsty. Čím víc tiskla pěst, tím víc písku se sypalo pryč. Druhou ruku nechala úplně otevřenou – písek na ní zůstal všechen. Jirka se pozorně díval a pak prohlásil: „Rozumím.“

K zamyšlení:
V jedné horské kapličce jsem našel zapomenutý medailonek Panny Marie. Uvnitř jsem objevil tuto prosebnou modlitbu za to, abychom dokázali přijímat své bližní: Pane, pomáhej mi, abych byl pro všechny přítelem, který je neúnavně očekává, který dobrotivě přijímá, který dává s láskou, který poslouchá a neunaví se, který děkuje s radostí.
Přítelem, který je vždy k nalezení, když ho někdo potřebuje. Pomáhej mi, abych byl vždy tam, kde mne někdo potřebuje, abych byl přítelem, u kterého se mohou ostatní odpočinout, abych vyzařoval radost a pokoj, tvůj pokoj Pane.
Učiň, abych byl připraven přijímat především slabé a vyvržené. Jedině tak, i když nebudu vykonávat nějaké zvláštní skutky, jedině tak mohu pomoci druhým, aby tě cítili blizoučko, můj Pane, plný něhy.