PRO VÁNOČNÍ POTĚCHU DUŠE

ZACHRÁNCE

Jeden malý chlapec chodil často k řece, kde si hrával. Bylo to nebezpečné, ale strašně ho to přitahovalo. Jednou se stalo, co se nemělo stát. Spadl do řeky a začal se topit. Volal o pomoc a brzo někdo přiběhl. Avšak spíš než by mu pomohl, začal mu vyčítat: „Proč šels tak blízko, proč si tu hraješ, když víš jak je to nebezpečné…“ A chlapec z vody zoufale křičel: „Mohl byste mě nejdřív vytáhnout? Pak mi můžete vyčítat…“

Tak nějak to bylo i v případě člověka. My jsme si pohrávali s nebezpečným proudem zla, začali jsme se topit a byli bychom se utopili, kdyby nepřišel Zachránce a nepodal nám pomocnou ruku. Vytáhl nás, i když nemusel, a dokonce nám nic nevyčetl, i když měl na to právo… Je v tom skryta veliká, nekonečná a nepochopitelná láska. Láska nefalšovaná, pravá. Ať tato láska zůstává s námi, ať nás naplní, abychom ji mohli šířit dál. Starý myslitel Sofokles pronesl zajímavou myšlenku: „Nikoliv nenávidět spolu s druhými, ale milovat spolu s druhými, kvůli tomu jsem zde.“ 

CO JSOU TO VÁNOCE?

Každoročně si o Vánocích připomínáme narození Ježíše Krista – Spasitele světa. Zde nejde jen o to, připomenout si nějakou událost, která se stala před více než dvěma tisíci lety, ale Vánoce jsou nám také připomínkou, že se má Kristus narodit také v každém z nás. Protože kdyby se nenarodil v naší duši, pak je jeho zrození v Betlémě pro nás nadarmo. Pak se s ním míjíme podobně jako lidé, kteří tenkrát neposkytli Rodičce Boží přístřeší.

Jeden nedávno zesnulý kněz ve svém kázání vypráví: ‚Na Vánoce se má rozhořet světlo pravé víry. Martínek, nebylo mu ještě ani pět let, se ptá na Štědrý den po poledni tatínka: „Co jsou to Vánoce?“ Tatínek mu odsekl: „Dej mně pokoj, my na to nevěříme, běž si hrát ven.“

Martínek si vzal teplou beranici, teplý kožíšek, teplé rukavice, teplé boty a šel za ostatními dětmi, ono jich tam na samotě moc nebylo: „Děcka, co jsou to Vánoce? Ptal jsem se tatínka, on na to nevěří.“ A děti mu říkají: „No, na Vánoce, to se narodil Kristus Pán. V Betlémě, v daleké zemi. A když se narodil, na nebi zasvítila veliká hvězda a veliké světlo, vánoční světlo ozářilo celý kraj. Ale to ty stejně nikdy neuvidíš, vždyť ani nejsi pokřtěný.“ Martínek si říká: „Já bych rád k Betlému. Já bych rád viděl to světlo.“ Oddělil se od dětí a pak si řekl: „I když je to v daleké zemi, snad tam dojdu.“

A vydal se do světa. Země byla zmrzlá, šel přes pole, to znal. Tam chodíval s tatínkem. Šel dál, tam byl les, i v něm už jednou byl. Ale dál – tam už to neznal. Tam už také nebylo vidět. Tma se snášela brzy a na nebi zablikaly hvězdičky. Ale Martínek si říká: „Já do té daleké země musím dojít. Já bych rád k Betlému, já bych chtěl vidět to veliké světlo.“

Je to divné, když takové malé dítě dovede pochodovat víc jak 2 hodiny. Pak mu sil ubývalo: „Měl bych si odpočinout.“ Najednou mu sevřela srdce úzkost, strach. Zavolal potichu: „Mami!“ – Ale nikde nikdo, nikde světýlko. Vzpomíná – maminka bude mít strach a tatínek se bude zlobit. A zase volá, stále hlasitěji: „Mami!“

Pak už nemohl dál a najednou je před ním široká silnice. Tady si sednu, odpočinu. Oči se mu zavíraly. Ale najednou uviděl světlo, veliké světlo. Když otevřel oči, nemohl se do něho dívat. Že by to už byla ta daleká země? Že by to byl Betlém? A světlo se u něj zastavilo, vyšel pán a říká: „Chlapče, kde máš rodiče? Co tady děláš? Kam jdeš?“ „Já bych rád k Betlému“. „K Betlému? Tak pojď, já tě tam svezu. Ale potom se musíme podívat po tvých rodičích.“

Naložil ho do auta, zastavil před vysokým domem. Vrata byla otevřená jako náruč maminčina a vevnitř veliké světlo. A když ho vedl za ruku a kráčeli prostředkem, zpívali lidé: „Já bych rád k Betlému, k Ježíšku malému.“

A ten pán mu ukázal vpředu Betlém a v jesličkách krásné děťátko. „Tady si sedni, tady je teplo, za tři čtvrtě hodiny budeme hotovi a pojedeme k tvým rodičům.“ Martínek mohl na tom chlapečkovi oči nechat. To už zpívali: „Jak jsi krásné, Jezulátko.“ Když se blížil konec mše, přišel kdosi a říká tomu pánovi, který tam chodil v bílých šatech: „Otče, ohlašte po mši svaté, že právě teď volali rozhlasem, jestli se někde nenašel ztracený chlapec.“

Martínek nebyl ztracen. Kněz ho zavezl domů. Tatínek s lucernou hledal po okolí a maminka se po dlouhé době modlila. – „Maminko, já jsem byl u Betléma. Já jsem viděl to velké světlo.“ A maminka si slibovala, že chlapci to světlo víry do duše dá. To se stalo před dvěma roky. Letos bude mít Martínek sedm let. Ať se skutečné světlo Vánoc opět rozhoří, pro naše štěstí a blaho celého národa!‘

ZVONY

Dva malí kluci, jmenovali se Petr a Pavel, jdou na půlnoční mši svatou. V té jejich zemi, v městě, kde oni žijí, je krásný kostel, veliký, vyzdobený, nádherný, ale co je ještě zvláštnějšího na tom kostele, jsou jeho zvony. Ty zvony zvoní pouze jednou za rok o slavnosti Božího narození, a to ještě ne vždycky. Jenom tenkrát, když tam Pánu Ježíši někdo přinese nějaký opravdový dárek, nějaký opravdový dar.

Ne, že by tam lidé nic nenosili, každý rok tam nosí, ale zvony už několik let nezazvonili a tak všichni čekají, kdy zazvoní příště, při jaké příležitosti, co bude potřeba přinést. A tak tito dva kluci jdou na půlnoční. Jde tam spousta lidí, ale oni jdou trošku pozdě. Skoro než vejdou do kostela, tak v jedné postraní uličce uvidí jednu paní. Je stará a evidentně je nemocná. Také šla na půlnoční, ale ta cesta ji vyčerpala a ona tam stojí opřená o dům a vypadá to, že každou chvíli spadne.

Ten starší Petr říká mladšímu Pavlovi: „Běž sám. Běž, já tady s ní zůstanu, já se o ni postarám. Teď jsou všichni na půlnoční. Až půlnoční skončí a lidé vyjdou z kostela, on mi někdo pomůže. Ale teď je potřeba, abych u ní zůstal tu chvíli, tu hodinu, než půjdou lidé z kostela. Jdi tam sám, já budu s ní.“ A když Pavel odchází, tak na něj ještě zavolá a říká mu: „Tady máš penízek, který jsem chtěl dát Ježíškovi do betléma. Nezapomeň mu ho tam dát,“ a Pavel jde.

Když skončí půlnoční bohoslužba, tak se lidé postaví do řady a po jednom nosí svoje dary k jesličkám a tam je kladou k oltáři, který stojí v blízkosti betléma a všichni čekají, jestli zvony nezačnou zvonit. Nosí věci malé, velké, ale všechno jsou to věci nákladné. Poslední v řadě stojí král a zvony pořád nezazvonily, a tak král sundá svoji korunu a dá ji na oltář.

A všichni říkají: „Teď už musí! To musí zazvonit, to přece není možné, on se vzdal symbolu své vlády!“ Ale nic. Varhaník už se chystá, že začne hrát závěrečnou sloku a v tom uslyší něco zvláštního: zvony se rozezněly. A tak se podívá od varhan a vidí, jak od toho betléma odchází malý kluk, který tam položil malou minci. Je to Pavel, který tam dal Petrovu minci. A zvony se rozezněly a všichni z toho měli obrovskou radost.

Ten příběh je jednoduchý, skutečně ta rovnice je jednoduchá, ale uskutečníme ji ve svém životě? Podaří se nám přenést betlém do svého života, do místa, kde žiji, do toho okamžiku, kde jsem, mezi lidi, mezi kterými se pohybuji?

Správně oslavit Vánoce znamená vidět ty, kteří jsou kolem mě, vidět, co oni potřebují a pomoct jim a obdarovat je, jako bych stejně obdaroval narozeného Spasitele. Jestliže tohle dokážeme, potom opravdu oslavíme Vánoce. Kéž to dobře prožijeme a kéž se nám takhle podaří Vánoce oslavit.

ROZHOVOR S PANNOU MARII V BETLÉMĚ

Večer před Štědrým dnem nemohl místní pan farář usnout a tak se rozhodl, že se půjde do kostela pomodlit a ještě naposledy zkontroluje, jestli je všechno nachystáno na oslavu narozenin Pána Ježíše. Když přišel ke kostelu, zůstal zaraženě stát. Dveře kostela byly otevřené!

Od jesliček vycházelo příjemné, tlumené světlo a před nimi klečel muž v modrém kabátě. Svítilnu a hůl, kterou držel v ruce, si opatrně a potichu položil na zem. Klečel na kolenou a něco povídal. Ale nemluvil sám! Někdo mu odpovídal. Byl to ženský hlas. Kněz popošel několik kroků dopředu a zjistil, že je to soška Panny Marie, která s ním rozmlouvá. Aby je nerušil, posadil se pan farář do lavice a tiše poslouchal.

Muž se ptal: „Panno Maria, nemyslíš si, že oslavovat Vánoce rok co rok je trochu přehnané? Nestačilo by to jen tak jednou za dva nebo za tři roky?“ Panna Maria se mile usmála a odpověděla: „Víš, když sem, k jeslím, přicházejí lidé každým rokem, je to proto, aby si uvědomili, že křesťany nejsou jen někdy, jen občas, ale neustále, bez přestání, každý den, každý rok.“ Ale muž dále namítal: „Jenže v našich kostelech je zima.“

Panna Maria se nepřestala usmívat: „ Zima v kostele, to není to nejhorší. Podívej, je tady oslík a vůl, dýchají na nás a tím nás zahřívají.“ A pak Ježíšova Matka zvážněla a se smutkem v hlase říká: „To co je mnohem horší a co mě znepokojuje, je chlad v lidských srdcích.“ A ukázala na prázdné jesličky. „Lidé si nahrazují Boha. Místo toho, aby přišli navštívit a poklonit se mému Synovi, dávají přednost penězům a majetku. Uctívají přepych a bohatství. Peníze ale nepodněcují k životu.“

Muž jí skočil do řeči: „Panno Maria, ale peníze jsou přece potřebné. Když máme peníze, můžeme se díky jim najíst, nakoupit dárky…“ A ona mu velmi přívětivě odpověděla: „To je sice pravda, ale peníze jsou jen prostředkem, jak si opatřit jídlo nebo dárek. Říká se, že obyvatelé Betléma byli egoisti, protože nás nepřijali a neposkytli nám přístřeší, ale dnešní lidé jsou zrovna takoví. Nenachází ve svém životě místo pro mého Syna. I přesto, že On je právě tím největším darem pro lidstvo. Bez něj by nebyly Vánoce, ani žádná radost na nebi a na zemi.“

Na to muž vztekle vykřikl: „Panno Maria, to myslíš vážně? Copak ty nevíš o všech těch, pro něž jsou Vánoce bolestné, nemyslíš na ty, kteří pláčou, protože jsou sami, nebo na ty, kteří leží v bolestech upoutáni na lůžko?“

Maria se ho pomalu a důrazně zeptala: „A co ty, ty na ně myslíš? Ty budeš mít plný žaludek, budeš mít dárky, rodinu kolem sebe…tak co jsou pro tebe Vánoce – radost nebo bolest? No, jen se podívej na všechny ty postavičky u jesliček. Stojí nehybně, protože jsi tady ty. Jen ti, kdo mají čisté srdce a oči dítěte mohou vidět, jak se pohybují. Všichni přišli s dárky pro Božské Dítě. Mlynář donesl pytel mouky, pastýř měl na zádech malou ovečku…“

Muž klečící na kolenou u betléma se zastyděl a ztichl. On Ježíškovi nepřinesl nic. Panna Maria vnímala celou tu situaci a poznala, že se muž stydí. Místo toho, aby mu vyčítala jeho chování, mu velmi něžně řekla: „Víš, přišel jsi k jeslím, abys viděl mého Syna. Ruce máš sice prázdné, přesto jsi zde vítaný. Zapomeň na chvíli na dárky, na štědrovečerní hostinu a buď jen sám sebou. Ty a můj Syn. Pojď, přistup k jeslím!“

Podala mu svou ruku a muž ji uchopil. A potom, potom zmizel! Stal se postavou u betlémských jeslí! Pan farář si v tu chvíli myslel, že usnul, že to byl jenom sen. Protřel si oči. Ale ne, nespal. Skutečně, ten muž se stal soškou u jeslí. Když se pozorně budete dívat, jistě ho tam najdete.

Bratři a sestry, milé děti, s radostí a odvahou přistupujme k betlému, s úctou a láskou se pokloňme Novorozenému Spasiteli! Vždyť Vánoce – to je Ježíš, Boží Syn, který sestupuje z nebe. Najdeme kousek místa v našem domově pro Spasitele, který přišel na svět, aby nás vykoupil?

On je klíčem, který dává smysl našemu životu, On je Cesta, Pravda a Život. Je s námi ve smutku i v radosti. Dává nám sám sebe. V jeslích v Betlémě a také při Nejsvětější Oběti na oltáři. Dává nám sám sebe v daru své lásky, v tajemství Eucharistie. Nabídněme mu své ruce a své otevřené srdce.