PRO POTĚCHU DUŠE

NEMOCNIČNÍ POKOJ

Dva těžce nemocní muži sdíleli stejný pokoj v nemocnici. Jeden musel celé dny trávit upoutaný na lůžko, toho druhého na hodinu denně posadili, aby se mu dostala voda z plic. Protože oba trávili v nemocnici dlouhou dobu, spřátelili se a povídali si o svých životech, rodinách, zájmech apod. Každý den odpoledne, když se jeden z nich na onu hodinu posadil, přerušili běžnou konverzaci a muž svému příteli popisoval, co všechno je z okna vidět a jak vypadá svět tam venku.

Okno skýtalo pohled na nádherné jezero s kachnami, labutěmi a dětmi, které si hrály na břehu s modely lodí. Milenci občas kráčeli mezi květinami a užívali si krásný pohled na vzdálené město. Jednoho dne šel kolem nemocnice průvod. Muž zavřel oči a představoval si tu krásu, kterou mu spolubydlící tak barvitě líčil. Mezi tím ubíhaly dny a týdny. Jednou přišla do pokoje zdravotní sestra, aby oba pacienty umyla. Muže u okna však našla mrtvého. Odešel pokojně a v tichosti během spánku.

Druhý muž zůstal v pokoji sám, a jakmile to bylo možné, poprosil sestru, zda by jeho postel nemohli posunout blíže k oknu. Sestra souhlasila a velmi rychle zařídila jeho přestěhování. Muž neváhal ani minutu, a přestože ho to stálo spoustu sil, posadil se, aby konečně viděl tu krásu venku. Naproti okna však byla jen holá a špinavá zeď. Muž se optal sestry, co vedlo jeho zesnulého spolubydlícího k popisu tak nádherného světa, když se přitom díval jen na holou zeď. Sestra odpověděla, že muž byla zcela slepý a nemohl tak vidět ani tu zeď. „Možná vás chtěl jen povzbudit…“, dodala. Nezapomeňte, že život je dar. V angličtině slovo „present“ znamená přítomnost, současnost ale také dárek.

 

BOSÝ CHLAPEC – BRUNO FERRERO

Bosý chlapec stál v úžasu před výlohou obchodu s botami. Třásl se zimou. Přišla k němu kolemjdoucí paní. „Co tam vidíš tak zajímavého?“ zeptala se ho. „Modlím se o boty,“ řekl chlapec. Paní ho vzala za ruku, vešla do obchodu a poprosila prodavače, aby jí dal pro chlapce šest párů ponožek. Potom ho požádala o trochu vody a ručník. Pustil je do zadní části obchodu.

Tam paní chlapci nohy umyla a osušila. Prodavač přinesl ponožky. Paní jeden pár navlékla dítěti a pak na ně obula i boty. Zabalili mu i ostatní ponožky. Pohladila ho po hlavě a řekla: „Teď je to lepší, že?“ Chlapec jí sevřel ruku, zahleděl se na ni očima plnýma slz a zeptal se: „Ty jsi manželka Pána Boha?“

„Odteď mějte naspěch, abyste milovali. Protože příležitostí v životě je málo, abychom naplno rozšířili hranice své lásky.“ (sv. Josemaría Escrivá)

 

CO JE ŽIVOT?

Jednoho teplého letního dne kolem poledne zahalilo les hluboké ticho. Ptáci schovali hlavu pod křídlo. Všechno odpočívalo. Jen pěnkava zvedla hlavu a zeptala se: „Co je to život?“ Všichni byli tou těžkou otázkou překvapeni. Jedna růže, která právě vykvetla a rovnala si jeden po druhém okvětní plátky, řekla: „Život znamená kvést.“ Motýl, který se od rána nezastavil a šťastně poletoval z květu na květ, řekl: „Život je radost a slunce.“ Mravenec, který vlekl slámku desetkrát delší, než byl on sám, řekl: „Život je práce a únava.“ Včela, pilně snášející nektar z květů, zabzučela: „Život je směs práce a potěšení.“

Debata začínala být vážnější, takže i myš vystrčila hlavu z díry a řekla: „Život je boj v temnotě.“ Straka, která žije jen proto, aby vyváděla ostatním špatné kousky, řekla: „Co je to za debatu! Měli bychom se zeptat na názor někoho inteligentního!“ Rozpoutala se živá diskuze. Nakonec se zeptali jemného deštíku, který odvětil: „Život jsou samé slzy. Nic než slzy.“ Nedaleko šumělo moře. Mohutné vlny se zvedaly a ze všech sil se vrhaly proti skalám a útesům, pak zase couvaly, skoro jako by nabíraly sílu, a zase se vracely do útoku na žulová skaliska. Vlny také vyjádřily své mínění: „Život je vždy marný zápas o svobodu!“

Na hlubokém modrém nebi načrtával orel královský své kruhy a hrdě zvolal: „Život je dobývání výšin!“ Ohebná vrba namítla: „Život znamená umět se ohnout v bouři.“ Pak se snesla noc. Svůj názor vyjádřila i sova: „Život znamená využít příležitost, když všichni ostatní spí.“ Chvíli bylo hluboké ticho. Mladík, který se vracel v noci domů, vyhrkl: „Život je ustavičné hledání štěstí a řetěz zklamání.“ Konečně začalo svítat. Svítání se rozvinulo ve vší své slávě a řeklo: „Tak jako já, svítání, jsem začátkem nadcházejícího dne, tak je život začátkem věčnosti.“

„Vím, že nemohu tomu, kdo mne po všechny dny miluje, darovat nic než tento malý dnešní den. Jak bych mu však mohl říci ano za všechny své dny, kdybych mu nedaroval i tento dnešní malý den…? Bůh má tisíc let na to, aby stvořil jediný den; já mám jediný den na to, abych udělal něco věčného: Dnešek!“ (Bratr Christian de Chergé, mučedník)