POSTNÍ DOBA

POPELEČNÍ STŘEDA

Na Popeleční středu se po evangeliu žehná popel a přítomným se jím dělá na čele znamení kříže. Popel symbolizuje obrácení. Má nám připomínat, že jsme prach a v prach se obrátíme.

Popela se dříve užívalo i jako čisticího prostředku. Toto znamení nás tedy vybízí, abychom vstoupili do postní doby vědomě a prožívali ji jako čas vnitřního očišťování. Máme zapotřebí důkladně pročistit všechno, co se za celý rok proplížilo do našeho srdce a poskvrnilo je. 

Požehnaný popel tak zjevně proniká do podvědomé touhy všech lidí po novém začátku a po tom, aby bylo z jejich nitra vypáleno všechno, co jim brání skutečně žít. Je to smysluplné znamení jejich touhy obrátit se od cest, které nevedou dál, změnit smýšlení a vidět věci takové, jaké skutečně jsou.

POSTNÍ DOBA

Postní doba, kterou zahajujeme, je časem pokání, ale také naděje, protože zmrtvýchvstalý Kristus nás vysvobodil z otroctví hříchu.

Postní doba nám zaklepala na dveře a my jsme ji pustili dál. Popeleční středou nám začalo 40 dnů do Velikonoc, které máme možnost využít k zamyšlením nad svým životem. Řekneme si, že je to dlouhá doba a že by nám mohlo stačit méně, ale opak je pravdou.

Postní doba je dobou, kdy se snažíme odstraňovat naše chyby, odoláváme pokušení a chceme se více přiblížit Kristu. Snažíme se uskutečňovat největší přikázání ze všech: „Miluj Pána svého Boha celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou a svého bližního jako sám sebe.“ Jistě to není jednoduché pro nikoho z nás a je to opravdu „běh na dlouhou trať“, ale s pomocí Boží to jistě dokážeme.

Jeden mladý muž si vzpomíná na své dětství a na prožitou postní dobu. Jeho vzpomínky jsou velmi pochmurné. Nechápal, proč se najednou nemá dívat na televizi, chodit do kina, příliš dobře jíst, že se má vyvarovat všeho, co jeví jen známku příjemnosti. Z některých kázání slyšel, co všechno nesmí dělat, a jak si má co nejvíce odpírat samé dobré věci.

Bůh se mu tak do podvědomí dostával jako ten, který nám chce co nejvíce zkomplikovat život. A čím nám bude hůře, tím lépe.  „Velmi dobře si vybavuji moment,“ vzpomíná onen mladý muž, „jak jsem se styděl, když jsem na popeleční středu jako malý kluk vycházel mezi „normální“ lidi z kostela sv. Kříže Na Příkopech s ušpiněným čelem. Nechápal jsem, proč to všechno musí být. Možná, že mi to tehdy někdo vysvětlil, ale já si to nepamatuji.

Pamatuji si jen, že jsem vnímal, že je to všechno kvůli té „postní době“, která jako nutné zlo předchází Velikonocům, kdy už konečně budeme zbaveni nesmyslné pochmurnosti a odříkání. Když jsem se pak v dospívání osamostatnil ve víře, byla jedna z prvních věcí, kterou jsem zkoumal, právě postní doba a půst. Z mého zkoumání nyní vím, že v „postní době“ nejde v první řadě o půst.

Půst je jen jedním z prostředků k něčemu důležitějšímu: totiž k obrácení. Ano, hlavní náplní postní doby není bezduchý půst a odříkání! Ale obrácení se k Někomu, kdo mi chce nabídnout více, než to, čím právě žiji. Je to obrácení se ke Kristu, k jeho oběti, k jeho kříži.“

Milovaní, obrácení spočívá především v obnovení vztahu s Bohem a s druhými. Tato proměna vyžaduje rozchod s hříchem a návrat k Bohu nerozděleným srdcem: „Obraťte se a odvraťte ode všech svých nevěrností… a obnovte své srdce a svého ducha.” (Ez 18,30-31). Postní doba je dobou, kdy se můžeme zamyslet nad svým životem, svými skutky, pokušeními, která nás každodenně pronásledují na naší cestě životem. Víme, že jsme lidé náchylní k hříchu, jsme slabí a křehcí, a přesto všechno nás Kristus vyzývá: „Obraťte se, čiňte pokání a věřte evangeliu… Nejsi sám, jsem tady s tebou ve tvých prohrách, ve tvých trápeních, ve smutku ale i ve tvých radostech.“

Pevná víra nás chrání před zlem a pokušením. Příkladem nám může být malý chlapec Miki, o kterém je následující příběh.

Miki bydlí ve velkém městě a občas jede autobusem na malou rozpadlou zastávku v lese, kde vystoupí a dojde navštívit svoji babičku. Jednoho dne se vracel od své babičky. Utíkal tou lesní cestou, aby stihl autobus do města. Na zastávce byla neobvykle spousta lidí. „Kde se tu v lesích vzali?“ říkal si Miky. Přišel na zastávku celý udýchaný a najednou mu něco blesklo do očí.

Uviděl na mokrém asfaltu padesátikorunovou minci. Nakročil, ale jeho krok se zase vrátil do původní polohy. Uvědomil si, že na něj kouká asi 15 lidí, kteří si určitě spadlé minci také všimli. „Co teď?“, blesklo mu hlavou. Ze zatáčky se objevil autobus. Malý Miky se nemohl rozhodnout. Co udělat? Počkat na další autobus a vzít si peníze? Nebo jet domů? Tyto a spousta dalších otázek se mu honily hlavou.

Autobus zastavil předním kolem přesně na to místo, kde ta mince ležela. Všichni už nastoupili. Miky stál venku a přemýšlel. Řidič neměl čas na čekání na malého chlapce. Zavřel dveře a odjel. Miky byl konečně sám na zastávce a před sebou měl minci. Vůbec mu asi nevadilo, že mu odjel autobus. Ani se za ním neohlédl. Prostě zíral na tu minci a nic jiného nevnímal.

Nakročil, ale jeho krok se už podruhé vrátil. Najednou mu blesklo hlavou, co říkal pan farář na popeleční středu o postní době. I když si z toho kázání moc nepamatoval, zůstala mu v paměti jedna myšlenka: „Ďábel s námi chodí na každém kroku a snaží se nás pokoušet. Na každém kroku je s námi i Bůh a s jeho pomocí se pokušení zbavujeme.“

Miky si sedl na lavičku, která byla na zastávce, a snažil se odvrátit od mince zrak, aby ho nepokoušela. Ale i přesto mu pořád do očí svítila zlatá záře krásně vyleštěné zlaté mince.

Řekl: „Ďáble vím, že jsi špatný, nepokoušej mě. Bože, pomáhej mi zvládat pokušení a odvrať ďábla. Tuhle minci už nechci. Nemá pro mě žádnou cenu. Zaslouží si ji někdo jiný. Někdo, kdo neměl tolik štěstí jako já.“ V tu chvíli přestalo svítit slunce a nebeská obloha se zatáhla. Od mince se tedy už nemohly odrážet sluneční paprsky, a tak se malý Miky mohl dívat kamkoliv.

Netrvalo dlouho a přijel další autobus, který směřoval do města. Když do města dorazil, jeho rychlé kroky vedly do kostela za panem farářem, aby mu sdělil, co se mu přihodilo. On se ho zeptal: „Opravdu jsi celou dobu seděl na lavičce a odolával si pokušení si ty peníze vzít?“

Malý Miky pravdivě odpověděl: „Ano Otče, jak jsem vám příběh vyprávěl, tak se stal.“ Následující neděli pan farář v kázání použil příběh Mikiho v kázání. Před celým kostelem mluvil o tom, jak malý chlapec dokáže odolat pokušení a poradí se i s pokušením.

Půst nás vybízí k zamyšlení, k ztišení. Vzdáváme se všech radovánek, abychom společně s Kristem prošli jeho křížovou cestu a uvědomili si význam jeho slavného vzkříšení a zmrtvýchvstání. 40 dnů je opravdu dlouhá doba, ve které máme možnost změnit sami sebe, získat větší a pevnější víru při boji se zlem.

Na závěr si přečtěme slova Anselma Grüna:

Netěším se na dobu půstu; ale vím, že mi prospěje.

Prosím tě tedy, dobrý Bože, aby se pro mě stala časem milosti, časem vnitřního očištění a svobody. Dej, ať rozpoznám, kde jsem se zapletl do závislostí.

Daruj mi tyto dny postní doby jako dobu cvičení vnitřní svobody. Očisti mě od pochmurných emocí, od hořkosti, zklamání a hněvu, aby na poli mé duše mohla vyrůst dobrá a plodná pšenice.

Dobrý Bože, ty sám nám dáváš tuto postní dobu, abychom se připravili na Velikonoce, na nový život, který se v nás chce rozvinout.

Má to být doba obrácení a změny smýšlení. V minulém roce proběhla postní doba tak rychle kolem mě. Chtěl bych letos prožít tuto dobu tak, aby se změnily mé návyky a mé myšlení aby se mohlo proměnit.

Chtěl bych se jeden den této doby vědomě postit a modlit za jednoho člověka. Nechci, aby to byla rychlá a nezávazná přímluva. Chci se za něj postit, aby si uvědomoval, že je tebou požehnaný. Půstem mi bude mé tělo celý den připomínat tohoto člověka. Dobrý Bože, přináším tohoto člověka do tvého milosrdenství, aby našel, co potřebuje pro svou cestu a svůj vnitřní pokoj.

Naplň ho svým Duchem, aby nalezl své pravé „já“ a dostal se do souladu se svou podstatou a s tvou vůlí. Amen.

K ZAMYŠLENÍ:

Dopis apoštolu Petrovi

Dopis pro Tebe