K ZAMYŠLENÍ

 
 
 
ANDĚL
nebi bylo dítě připravené se narodit. Zeptalo se Boha: „Jak dokážu přežít, až mě zítra pošleš na zem? Jsem tak malé a bezbranné.“ Bůh odpověděl: „Vybral jsem ti tam dole jednoho anděla jen pro tebe. Bude tě milovat a starat se o tebe.“ „Tady v nebi, Pane, jen zpívám a usmívám se. Co budu na zemi dělat? Nevím, jak se zpívají pozemské písničky.“
 

„Tvůj anděl ti je bude zpívat,“ odpověděl Bůh, „a naučí zpívat i tebe. Naučíš se kromě usmívání také smát. Vezmu si to s tvým andělem na starost.“ „Ale jak budu rozumět tomu, co mi kdo říká? Neumím jejich řečí ani slovo!“ „Anděl ti bude říkat ta nejsladší slova, co jsi kdy slyšelo, a bude tě slůvko za slůvkem učit, jak mluvit jejich řečí.“ „A když budu chtít mluvit s tebou?

Anděl ti jemně sepne ruce a naučí tě to. Je to nejjednodušší jazyk ze všech. Říká se mu modlitba.“ „Kdo mne tam bude chránit, Bože?“ „Tvůj anděl je něžný a laskavý, ale kdyby ti něco hrozilo, není na zemi větší síly než moc, s níž tě bude bránit.“ „Budu smutný, když tě neuvidím.“ „Budu pořád s tebou, i když mě neuvidíš. A tvůj anděl tě naučí, jak se ke mně vracet, když zabloudíš.“

 
Pak nastala chvíle loučení. Ze země už byly slyšet vzrušené hlasy čekající na příchod děťátka. Dítě se honem v pláči zeptalo: „Ach, Bože, už musím jít, řekni mi prosím tě, jak se ten anděl jmenuje!“ Bůh odpověděl: „Budeš mu říkat… Maminko.“
 
CO JE ŽIVOT?
Jednoho teplého letního dne kolem poledne zahalilo les hluboké ticho. Ptáci schovali hlavu pod křídlo. Všechno odpočívalo. Jen pěnkava zvedla hlavu a zeptala se: „Co je to život?“ Všichni byli tou těžkou otázkou překvapeni. Jedna růže, která právě vykvetla a rovnala si jeden po druhém okvětní plátky, řekla: „Život znamená kvést.“
 

Motýl, který se od rána nezastavil a šťastně poletoval z květu na květ, řekl: „Život je radost a slunce.“ Mravenec, který vlekl slámku desetkrát delší, než byl on sám, řekl: „Život je práce a únava.“ Včela, pilně snášející nektar z květů, zabzučela: „Život je směs práce a potěšení.“

Debata začínala být vážnější, takže i myš vystrčila hlavu z díry a řekla: „Život je boj v temnotě.“ Straka, která žije jen proto, aby vyváděla ostatním špatné kousky, řekla: „Co je to za debatu! Měli bychom se zeptat na názor někoho inteligentního!“

 

Rozpoutala se živá diskuze. Nakonec se zeptali jemného deštíku, který odvětil: „Život jsou samé slzy. Nic než slzy.“ Nedaleko šumělo moře. Mohutné vlny se zvedaly a ze všech sil se vrhaly proti skalám a útesům, pak zase couvaly, skoro jako by nabíraly sílu, a zase se vracely do útoku na žulová skaliska. Vlny také vyjádřily své mínění: „Život je vždy marný zápas o svobodu!“

Na hlubokém modrém nebi načrtával orel královský své kruhy a hrdě zvolal: „Život je dobývání výšin!“ Ohebná vrba namítla: „Život znamená umět se ohnout v bouři.“ Pak se snesla noc. Svůj názor vyjádřila i sova: „Život znamená využít příležitost, když všichni ostatní spí.“ Chvíli bylo hluboké ticho. Mladík, který se vracel v noci domů, vyhrkl: „Život je ustavičné hledání štěstí a řetěz zklamání.“ Konečně začalo svítat. Svítání se rozvinulo ve vší své slávě a řeklo: „Tak jako já, svítání, jsem začátkem nadcházejícího dne, tak je život začátkem věčnosti.“

„Vím, že nemohu tomu, kdo mne po všechny dny miluje, darovat nic než tento malý dnešní den. Jak bych mu však mohl říci ano za všechny své dny, kdybych mu nedaroval i tento dnešní malý den…? Bůh má tisíc let na to, aby stvořil jediný den; já mám jediný den na to, abych udělal něco věčného: Dnešek!“ (Bratr Christian de Chergé, mučedník)