K ZAMYŠLENÍ

KOLIK MÁŠ PŘÁTEL?

„Kolik si myslíte, že máte přátel?“ zeptal se jeden spolucestující druhého během nedávné cesty. Podíval jsem se na něj a předstíral jsem, že si čtu noviny. Ve skutečnosti jsem poslouchal jejich rozhovor, který mě vedl k zamyšlení. „Taky jsem si myslel, že jich mám hodně,“ řekl muž, „dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství.“

„Kdo neví, co je to přítel?“ přemítal jsem. Ale v průběhu rozhovoru jsem si uvědomil, že naše tradiční představa přátelství nevystihuje realitu přesně. Jeho další otázka směřovala více k podstatě. „Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu?“ „Tak asi dvě stě až tři sta.“ „A na křest dítěte?“ „Tak asi sedmdesát až sto.“ „Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal?“ „Nevím… snad patnácti až dvaceti.“

„Je vidět, že máte hodně přátel,“ řekl druhý muž s úsměvem. „Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobní záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení?“

„Děláte mi to těžké,“ odpověděl, „ takových je už méně: dva nebo tři.“ „A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí?“ „To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného.“

„Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného,“ zakončil podivný cestující. Musel jsem se upřímně zamyslet nad tím, jak je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost.  A ty, kolik máš přátel?

PŘÍBĚH O VÍŘE

Toto je opravdový příběh, který se stal před několika lety na jedné americké univerzitě. Byl zde profesor filozofie, který byl zapřísáhlý ateista. Jeho primárním cílem bylo pro jeho hodiny strávit celý semestr dokazováním toho, že Bůh nemůže existovat.

Jeho studenti se s ním báli polemizovat, kvůli jeho perfektní logice. Jistě, někteří s ním čas od času diskutovali, ale nikdo se proti němu nikdy opravdu nepostavil, kvůli jeho reputaci. Na konci každého semestru v poslední den, řekl každé své třídě, o počtu 300 studentů, toto: „Je-li zde stále ještě někdo, kdo věří v Ježíše, nechť povstane.“ Za dvacet let, co tuto větu říkal, nikdo nevstal. Věděli totiž, co se chystá udělat dalšího.

On by řekl: „Protože každý, kdo věří v Boha, je hlupák. Pokud by Bůh existoval, mohl by zastavit tento kousek křídy, aby dopadl na zem a rozbil se. Tak jednoduchý úkol, aby dokázal, že je existuje, a přesto to nezvládne.“

A tak každý rok pustil křídu z ruky na zem třídy a ta se rozbila na malé kousky. Nikdo ze studentů nic neudělal, jenom tam seděli a civěli. Většina studentů si tedy myslela, že Bůh nemůže existovat. Zajisté, že tímto předmětem prošlo i mnoho křesťanů, ale po 20 let se mu báli postavit.

Za pár let, se stalo, že se do jeho hodin zapsal jeden nováček. Byl křesťanem a slyšel různé historky o tom profesorovi.  Měl ten předmět jako povinný a docela se bál. Ale po celý ten semestr se modlil každé ráno, aby měl odvahu postavit se tomu profesorovi, ať už říká cokoliv, nebo co si myslí třída. Nic co řekli nikdy nemohlo rozbít jeho víru…on doufal.

A konečně, nastal ten den. Profesor se zeptal:“ Je-li zde někdo, kdo pořád věří v Boha, nechť povstane.“ Profesor a 300 dalších studentů na něho v šoku zírali, když se postavil na konci třídy. A profesor zakřičel: „Ty BLÁZNE! Pokud Bůh existuje, zabrání tomu, aby se tato křída rozbila, když dopadne na zem.“

A tak vzal křídu a chystal se ji pustit, ale jak to učinil, křída mu vyklouzla z ruky do rukávu, prošla skrze košili do záhybů jeho kalhot a přes nohavice a kolem boty až na zem a lehce se odvalila nezlomená pryč.

Profesorovi spadla čelist, když nevěřícně zíral na celou křídu. Potom se podíval nahoru na mladého muže a utekl z přednáškového sálu. Ten mladý muž, který se postavil, přešel dopředu na profesorovo místo a sdílel svou víru v Ježíše s ostatními studenty další půl hodinu. Tři sta studentů naslouchalo, jak vyprávěl o Boží lásce k nim a jeho působení skrze Ježíše.

MALIČKÝ ŠROUBEK

V trupu obrovské lodi byl maličký a nevýznamný šroubek, který společně s ostatními maličkými a nevýznamnými šroubky držel pohromadě dva ocelové pláty.

Když byla loď uprostřed Indického oceánu, šroubek se rozhodl, že už má svého bídného a špatně odměňovaného života na tomto místě dost (za kolik let mu za jeho práci nikdo jedinkrát neřekl „děkuji“) a vybuchl: „Už jsem se rozhodl! Jdu pryč!“

„Jestli půjdeš ty, tak půjdeme i my,“, prohlásily ostatní šroubky. A také jakmile se šroubek začal vysouvat ven, ostatní ho následovaly. Při každém zhoupnutí vlny o kousek víc.

Nýty držící obložení protestovaly: „Tak jsme donuceny opustit své místo i my …“  „Prosím tě, stůj!“ volaly na šroub ocelové pláty. „Jestli nás nikdo nebude držet pohromadě, je s námi konec!“

Úmysl šroubku opustit své místo v mžiku znal celý lodní trup. Ohromný kolos, který do té doby s takovou jistotou zdolával vlny, začal bolestně skřípat a rozechvěl se. Všechny pláty, žebra, osy, šroubky, a dokonce i malé nýtky se proto rozhodly, že šroubku pošlou vzkaz, aby se svého úmyslu vzdal: „Celá loď se rozpadne, potopí se a nikdo se z ní nedostane pryč živý.“

Šroubek se těmi slovy cítil polichocen a náhle si uvědomil, že je mnohem důležitější, než si myslel. A tak všem vzkázal, že zůstane na svém místě.

Všichni jsme důležití, i když si připadáme malí a nepatrní.