DUŠIČKY

„Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním.

Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe.

Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.“ (1 Sol 4, 13-18)

Umírající nemá co ztratit, protože právě ztrácí všechno. Fatální zeď smrti – tím vyšší, čím je blíž – nutí člověka zúžit existenciální průzor na to nejpodstatnější. Není času na bontón, jemnocit, diplomacii, eufemizmy, vlastní image. Není čas, neboť ten se nedá ani zastavit, ani zvrátit. Hodiny odbíjejí s cynickou neústupností a každým úderem se přibližuje ten poslední.

Poslední slova člověka jsou nejdůležitější. Například velký pronásledovatel křesťanů, císař Julián Apostata, v posledním agonickém zápase kapituloval před Kristem slovy: „Zvítězil jsi, Galilejský!”

Velký světec Róbert Bellarmín vzpomenul Krista takto: „Ježíši, jsem připravený na cestu.” Konvertita Claudel zase prosil o pokoj: „Nechejte mě pokojně umřít, nebojím se.” Ani německý spisovatel Heinrich Heine se podle jeho posledních slov nebál: „Bůh mi odpustí, je to jeho povolání…“