SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Svátek Letnic připomíná konkrétní událost, kdy deset dní po nanebevstoupení Kristově sestoupil Duch svatý na (ustrašené) apoštoly, kteří dostali sílu vyjít opět mezi lidi a neohroženě zvěstovat Kristovo poselství o Boží lásce k lidem.

Letnice jsou vyvrcholením a naplněním události Velikonoc. V den letnic, tj. po skončení sedmi velikonočních týdnů, se tedy naplňuje Kristova Veliká noc sesláním Ducha Svatého a ten se projeví jako božská osoba.

Slavíme dnes velkou slavnost Letnic, jež připomíná Seslání Ducha svatého prvotní křesťanské obci. Dnešní evangelium nás přenáší do velikonočního večera a ukazuje vzkříšeného Ježíše ve večeřadle, kam se utekli učedníci. Měli strach. »Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“«. Tato první slova, pronesená Zmrtvýchvstalým: »Pokoj vám!«, je třeba pokládat za víc než pozdrav. Jsou výrazem odpuštění uděleného učedníkům, kteří Jej popravdě řečeno opustili. Jsou to slova smíření a odpuštění.

I my, přejeme-li druhým pokoj, také dáváme i přijímáme odpuštění. Ježíš nabízí svůj pokoj právě těmto učedníkům, kteří mají strach a zdráhají se věřit tomu, co viděli, totiž prázdnému hrobu, když podceňují svědectví Marie Magdalské a ostatních žen.

Ježíš odpouští, vždycky odpouští a dává svůj pokoj svým přátelům. Nezapomínejme: Ježíš v odpouštění nikdy neochabuje. To my jsme unaveni prosit o odpuštění.

Kdosi napsal slavnému rabínovi: „Každý den se budím znepokojený, nemůžu se soustředit, přikázání dodržuji, ale nenacházím žádné duchovní uspokojení, do synagogy chodím, ale připadám si opuštěný, potřebuji pomoc.“ Rabín mu dopis vrátil poté, co v každé větě podtrhl první slovo a bylo to vždycky slovo já. Církev by měla být společenstvím, v němž objevujeme potěšení z pokorné všednosti. Z toho, že patříme jeden k druhému. Právě Duch Svatý nás spojuje.

Slavnost Letnic obnovuje vědomí, že v nás přebývá oživující přítomnost Ducha svatého. On dává i nám odvahu vyjít za ochranné zdi našich „večeřadel“, nezabydlovat se v životním poklidu nebo sterilních návycích určitých skupinek.

Pozvedněme nyní svoji mysl k Marii, která byla mezi apoštoly, když sestoupil Duch svatý, a spolu s prvotní obcí byla protagonistkou podivuhodné zkušenosti Letnic. Prosme ji, aby vymohla církvi horlivého misijního ducha.

Duch Svatý, dech Boží (v hebrejštině je „duch“ ženského rodu) je dárcem veškerého života a energie na zemi, protože sám je Božím životem. S trochou teologické nadsázky řečeno, Otec je dárcem veškerého bytí, dílem jeho „ruky“ Syna je tvar a podoba stvořeného, dílem „ruky“ Ducha je život a energie.

A protože Duch je v Bohu Láskou mezi Otcem a Synem, podstatou života a energie na zemi je jedině láska, která je a dává se dál, láska, kterou svobodou obdařený člověk má vědomě přijmout, žít a dát také dál.

Duch Svatý je silou lásky, je nám nabídnut jako její zápal, světlo, dech a rosa. Sedm darů pojmenovává oblasti jeho působení. Láska by měla pronikat celou naší existencí, měla by tvarovat naše bytí a činění. Měla by být nejniternějším pohybem hýbajícím našimi myšlenkami, slovy a skutky. Ne nepodobně dechu života oživujícímu naše tělo.

A kdy jindy než na Boží hod svatodušní je příhodnější čas se ptát, zda a nakolik je láska k Bohu, lidem a světu opravdu živlem – ohněm, vodou a větrem – naší pozemské existence. A co děláme pro to, aby tomu tak bylo.

Láska je tajemný dar Boží, rozhoří se a je. Jako pomoc k lásce nám, slabým lidem, byla dána víra, klíč otevírající Boží svět, abychom se s Bohem-Láskou setkávali, nechali se jí měnit a čerpali její sílu. Nevede-li nás naše křesťanství ke skutečné lásce, jsme vlastně nejubožejšími ze všech lidí; podobně nejubožejšími, jako kdyby Kristus byl nevstal z mrtvých. Konkrétní podoba lásky je totiž nejdůležitější přítomností Vzkříšeného ve světě, silou Ducha Svatého.

Minolta DSC